jednaprastenazubarka

Ano, každý z nás se setkal s něčím, co nás trápilo, s někým, kdo nás pomlouval... Zezačátku mi takoví lidé připadali ubozí - a komu by taky ne. Jenže... Soukromí - po tom všem nemám. Přátele? Jak by řekl můj trenér "Jsem přesvědčenej, že kdybych mu ve dvě ráno zavolal, že se mi něco stalo, tak vím, že udělá všechno pro to, aby mi pomohl. On je opravdový přítel." Ale mám já takové přátele? Co by mi za každou cenu pomohli? Co mě neodsuzují za mé chyby? Nevím. Moje nejlepší kamarádky o mně šíří... To snad ani nejde napsat. Zklamaly mě. Obě. Moje rodina? Možná to jediné, co mě dokáže potěšit. Renomé. Na něm stojí celý náš život. To, co mě poslední dobou pronásleduje víc, než se zdá. "Slib mi, že nikdy nebudeš zlá mrcha. Slib mi, že nikdy nebudeš zlá a využívat lidi. Slib mi, že zůstaneš moje hodná holčička." řekla mi jednou mamka. Slíbila jsem jí to a teď mám pocit, jakoby bylo všechno špatně. Maminko promiň. Já to napravím. ♥ Všechno tohleto napravím. Slibuju! Všichni ...

Tak a je tady konec roku. Už jen pár hodin a začne nový rok. Rok 2014. Pro spoustu lidí to znamená, nový život, ale pro mě? Jenom pokračování něčeho, co již začalo. Abych tak zhodnotila letošní rok, tak se toho stalo mnoho - úspěchy, ale i zklamání a pády. Tento rok začal celkem úspěšně. Škola, agility, judo. Pořád dokola. Samozřejmě vysvědčení a má radost ze samých jedniček. Takový můj první úspěch tohoto roku. Následovala dlouhá éra tréninků a školy. Došla jsem k závěru "žádní kluci, žádné problémy", a proto jsem s nikým nechodila. Na konci května jsem se pohádala se svou nejlepší kamarádkou. Byla to mnohem víc než hádka a hodně mě to vzalo. Ve třídě mi nikdo nezbyl, tudíž jsem byla pořád sama. Ona se se mnou nehodlala bavit, a proto jsem se začala bavit víceméně s klukama. Na začátku června jsem poznala jednoho judistu z Jbc a samozřejmě jsme si začali psát. Oba jsme moc dobře věděli, že neskončíme jen u kamarádství, ale i tak... Než jsem se vzpamatovala ze svého "ro...

Kouknu se do našeho chatu a vidím "zobrazeno", jako by mě tohle slovo ubíjelo. Neodepisuje. Stále a stále neodpisuje. Každá vteřina mě ubíjí. Chci aby jsi odepsal, ale bojím se odpovědi. Chci ho vidět, ale bojím se. Jsem prostě jenom hloupá naivní holka, co neustále dělá chyby. Najdu člověka, člověka který je ten nejlepší, ale po čase se ukáže, že nic není stálé. Na začátku mi pořád říkal jak jsem úžasná a teď? Neříká to vůbec, nebo jenom zřídka. Tehdy mi říkal každou chvíli, jak jsem krásná a já nevím, co ještě... A teď? Vůbec. Možná poznal, kdo doopravdy jsem. Možná poznal, že nejsem tak bezstarostná, jak vypadám. Možná tě štve, že si píšu s jinejma klukama, ale když ty nenapíšeš... Co mám teda dělat? Víš, že si nechci psát s nikým jiným než s tebou, a proto už jim ani neodepisuju. Víš, že chci být jenom s tebou, ale tak mi prosím nevyčítej, že chodím ven s kamarády. Ty přeci chodíš taky ven s kamarádkami a jen tak mimochodem... Už jsem dlouho s nikým venku nebyla. Nevím, ...

Memories never die. True. Bad true. Všichni nám říkají, ať zapomeneme na minulost. Je to přece minulost a my bychom měli žít přítomností. Jenže, co když nechci zapomenout? Co když nemůžu zapomenout? Minulost je to, z čeho bychom se měli poučit. Minulost je to, z čeho si máme brát příklad a nedělat stejné chyby. Mýlím se snad? Všichni se snažíme zapomenout na špatné vzpomínky a myslet jen na to dobré, ale to přeci není relevantní. Nemůžeme říci, že žijeme přítomností, protože všechno kolem nás je minulost. Všechno, co se stalo před vteřinou, minutou, hodinou, rokem... Na všechny tyto události něco navazuje. Měli bychom se řídit minulostí, ať už je špatná nebo dobrá. Minulost by pro nás měla být něco, z čeho se máme poučit a ne na to jen tak zapomenout. Ano, mnoho lidí říká: "nežij minulostí." nebo "Já žiju přítomností, to co bylo, bylo." ale zajímavé je, že všichni tito lidé se na minulost obracejí pořád. Sice říkají, že jim již na minulosti nezáleží, ale veskutečno...

Takovej ten pocit, když se usmíváte do monitoru... Když se vám jenom jedním "ahoj" zvedne nálada o 100 %... Nezapomenutelné. Jenže všechno jednou skončí. Všechny vztahy jednou skončí. Všechno hezké jednou skončí. Ale co je vlastně opravdová láska? Když se dva lidé vzájemně doplňují. Když jim pohled na toho duhého vykouzlí úsměv na tváři. Když se o toho druhého bojíte víc než o sebe. Když vidíte toho druhého brečet, láme vám to srdce a přesto nevíte co dělat. Když se těšíte až ho/ji uvidíte a budete ho/ji moci obejmout a políbit. Těšíte se, jak se budete navzájem držet za ruce a škádlit. Nic pro vás není víc než obejmutí a povzbuzení od toho druhého. Znáte svou druhou polovičku lépe než sebe... Je toho tolik, co byste chtěli říct, ale nemůžete, protože milujete když on/ona něco říká. Před kamarády máte potřebu o něm/ní pořád mluvit. Jenže tohle všechno jednou skončí. A pak jen sedíš u notebooku... Pustíš si smutné písničky a otevřeš si vaši starou konverzaci. Začneš číst. Nejd...

Nesnáším, když mi někdo říká "to za našich časů..." Ano, možná za jejich časů jezdili všichni na kole, četli mnoho knížek, nebo psali dopisy, neznali počítače... Možná to je to, co tenhle svět tolik kazí. Všichni si musíme založit facebook. Ale co z toho vlastně máme? Dozvídáme se nové věci, to ano, ale jinak? Trávíme tam spoustu času psaním si s lidmi, které v reálu ani nepozdravíme. Čekáme na to, že se tam do nás někdo zamiluje...? Takové štěstí stejně mít nebudete, ale stejně čekáte, odepírajíc reálný život, kde byste mohli něco zažít. Proč? Neumíme se už normálně bavit, jenom píšeme. A v tu chvíli si uvědomuji, že i to psaní je u mnoha lidí dost mizerné. Měli bychom chodit ven, začít číst knihy, bavit se s lidmi tváří vtvář a neřešit problémy na facebooku. A co z toho veskutečnosti máme? Možná tam poznáme pár přátel, ale jen málo lidí se s takovými lidmi dokáže bavit v reálném životě. Věřte, vím svoje a vlastně taky nemám co říkat, protože svého kluka jsem poznala taky n...