jednaprastenazubarka

Přiletěla mi do klína lahvička. Pomalu jsem ji otevřela a dala k nosu. Jeden dlouhý nádech a druhá nosní dírka a druhý dlouhý nádech. Najednou mi v hlavě začne bušit, moc dobře ten pocit znám. Cítím každý tep svého srdce. Pocit volnosti. Tančící plameny ohně mě donutily přemýšlet nad tím, co bych chtěla a nechtěla zažít. Spíš nad tím, jak bych se chtěla vracet domů. Již když jsem šla okolo oken, slyšela jsem tiché tóny, které vycházely z našeho klavíru, hned jsem poznala, co je to za skladbu. Byla to Clair de Lune od Debussyho. Nechtěla jsem ho rušit při hraní, proto jsem potichoučku odemknula dveře a neslyšně vklouzla do předsíně. Lehce jsem si sudnala balerínky a bosá prošla do kuchyně zrovna ve chvíli, kdy přecházel z pianissima na piano. Moc dobře jsem tuhle skladbu znala, byla vytvořena v impresionismu a tempem a hlasitostí tomu odpovídala. Vlastně jsem ji nikdy nepovažovala za lehce zahratelnou, i když pro ostatní se lehká může zdát, tak pro tuto skladbu bylo vždycky potřeba víc ...

Jsem dětinská. Naivní. Sebestředná. Zlá. Nesoustředěná. Žiju mimo realitu. Nemám ráda svoje tělo. Dělám věci, o kterých by se nikdo neměl dozvědět. Mám noční můry. Mám záchvaty breku. Jsem unavená, když ráno vstanu, když jdu do školy, když jsem ve škole, když jdu ze školy, když jsem doma a když jdu spát. Jsem unavená pořád. Mám klaustrofobii. Nemám strach z výšek, ale z pádu. Mám strach z davu. Ze sebe. Ze samoty. Mám strach ze tmy, ale nechci být na světle. Miluju psaní. V lidech si čtu jako v knížkách. Jsou dny, kdy se modlím, abych nemusela vstát a podívat se na sebe do zrcadla a znovu si řekla ne vážně, tohle nemá cenu. Nesnáším zrcadla. Fotky. Nudný knížky. Pocit nicoty a samoty. Brečeli jste někdy kvůli tomu, jací jste, jen proto co jste za člověka, aniž byste udělali něco špatného? Já milionkrát. Kreslím nesmysly. Miluju šedou. Miluju matiku, protože v ní všechno dává smysl a opovrhuju lidmi, kteří to nechápou. Miluju, když mi někdo češe vlasy. Neodpovídám na otázky: Co se děje?...

Ten pocit, když jde holka domu, má horečku, všechno ji bolí a potřebuje podpořit... Normální kluk by byl se svoji holkou, ležel s ní v posteli a udělal jí čaj. No a ten zbytek, co s ní zrovna byt nemůže, by jí aspoň zavolal, jak jí je. A já jdu sama domu a čtu si zprávu, jak se on skvěle baví a že mi volat nebude. Jediné, co mi zůstalo jsou vzpomínky, jak jsem touhle cestou nechodila sama, a když ano, šla jsem s mobilem u ucha. Věděla jsem, že tady budu muset chodit sama, ale vždycky ve mně byla alespoň špetka naděje, že když už tady není se mnou, zavolá mi a podpoří mě. Achjo. Zase jednou naivita zvítězila nad rozumem.