jednaprastenazubarka

Normální den. Usnula jsem na měkké žíněnce ve spacáku, samozřejmě i přes tři vrstvy oblečení mi byla strašná zima, takže jsem byla půlku noci vzhůru a klepala kosu, zatímco tu druhou půlku jsem se snažila usnout. Když jsem ráno vstala a někoho pozdravila, jenom se na mě podíval, jakobych byla vzduch. O deset minut později jsem si zabalila věci, nastoupila do auta a dvouhodinovou cestu na závody se opět snažila usnout. Než jsme tam stačili dojet, projevilo se několik malých narážek, jestli opět budu mít něco s někým na těhlech závodech, že by to bylo další místo, kde bych si zapíchla vlaječku. No a tak to pokračovalo. Pár lidí mi řeklo, že vypadám hrozně, malej kamínek mi řekl, že vypadám hrozně ať už něco dělám nebo ne, že v tom není rozdíl. Před mým zápasem jsem byla trenérovi úplně ukradená, ani za mnou nepřišel, během zápasu mi řekl tak dvě slova. Jak jinak než že jsem prohrála, asi jako vždycky, protože jsem prostě strašná... Když jsem přišla z tatami řekl mi, že dělám pořád ty sam...

Vzhledem k tomu, že jsem pár dní ležela v té ohavné dezinfekcí zapáchající budově, začala jsem přemýšlet, jak se asi cítí lidé, kteří už tak nějak tuší, že tady umřou? V té odporné bílé budově, kde doslova na každém kroku smrdí dezinfekce, na bílém lůžku, které jde sotva zvednout, aby mohl člověk ležet v jiné poloze než tak, jak leží celou noc, pak celý den, pak zase celou a zase celý den... A tak pořád dokola. Jak říkám, byla by to docela příjemná změna sednout si a podepřít si záda při čtení té nejnudnější knížky, vzhledem k tomu, že vám žádnou jinou na infekční oddělení nedovolí vzít, takže musíte číst to, co je tam. A pro lepší pocit přidělaní na druhou stranu místnosti maličkou televizi o rozměrech 20x20 cm, na kterou samozřejmě nikdo nevidí a ovladač asi sežrala nějaká nemocniční příšera. Záchod za třemi dveřmi, které nejdou otevřít a pokud se vám to záhadným pohybem povede, dostanete se k záchodové míse... Možná bych raději svůj močový měchýř vyprazdňovala někde venku, než na to...

Každý z nás dělá chyby. Vlastně chybujeme celý náš život a měli bychom se ze svých chyb poučit. Víš co? Udělala jsem možná tu největší chybu, že jsem tě opustila, jenže je mi to jedno. Ublížil jsi mi tolik, že si to vůbec nedovedeš představit. Nikdy s tebou nechci mluvit, už nikdy tě nechci vidět, už o tobě nikdy nechci slyšet. Pro mě už nejsi. Všechno to skončilo, všechno, už s tebou nemám nic společného. Skončil si. Oba víme, že nejsi špatný člověk, ale to, co jsi udělal... Udělal si chybu, zničil si veškerou naději v to, že my dva budeme někdy v pohodě. Věděla jsem, jak se budeš chovat, když to s tebou skončím, ale nikdy, nikdy, opravdu nikdy, ani v tom nejhorším snu jsem nečekala, že bys mi mohl udělat to, co jsi udělal. Slíbila jsem, že to nikomu neřeknu. Jako kdydybych mohla. Jako kdybych chtěla říct jediné slovo o tom, jak moc jsi mi ty, člověk, kterého jsem milovala, ublížil, zlomil mě, ponížil, ztrapnil. Tolik jsi mi ublížil a teď se omlouváš? Tolik jsi toužil mě vidět brečet?...