jednaprastenazubarka

Uslyším klapnutí prkýnka. Vaří mi snídani? Nejspíš ano. Po chvíli uslyším praskání slaniny, která se smaží na pánvi, až ke mně dojde ta nádherná vůně. Dál ležím na gauči s upřeným zrakem na hokej. Ztratím pojem o čase a najednou si uvědomím, že stojí na druhé straně a chce mi něco říct, vůbec jsem ji neslyšel přijít. "Ty vajíčka jsou jenom tři, můžeš ještě pro dvě skočit, prosím?" zeptá se. Vždycky se mi líbilo, jak prosí i o tak obyčejné věci jako jsou vajíčka. Vždycky řekne to prosím tak hezky. "Kolik jich potřebuješ?" "Ještě dvě." odpoví potichoučku. Beze slov se zvednu, dojdu pro vajíčka dolů k babičce a v kuchyni je položím do kartónu k ostatním, pak se otočím a odejdu. Během chvíle přijde má slečna i se snídání za mnou. Když si sedne na pohovku, všimnu si, že na sobě má jenom kalhotky a moji mikinu, která je ji až příliš velká, ale je v ní roztomilá. Zpod mikiny jsou jí vidět bílé kalhotky. Odloží nůž na talíř a podívá se na mě. Pod propadlýma očima...

Pátek: V ruce držím sešity na matiku a všelijaké papíry. "Co je horší? Když už jsi jenom kousek od předávkování a skončení toho všeho, nebo když je ti tak strašně, že se ani nemůžeš zvednout z postele?" zeptá se mě. "Nevím, zažila jsem oboje..." odpovím, ale nepodívám se na ni. "Já bych to udělala, já bych se těma práškama klidně předávkovala, jenže jsem se ani nemohla zvednout z postele..." ani se na ni nemusím dívat a vím, že se na mě otočila a čeká na mou odpoveď. Vím, jak ji muselo bejt. Vím to až moc dobře. Jenže ona je nemocná, ona je doopravdy nemocná, ona bere doopravdové prášky... Já nemám právo být ten člověk, co jí na tohle bude odpovídat. Přesto to udělám. "Lepší je to druhý." otočím se na ni a zavřu skříňku. Odcházíme. Neděle: Po tvářích mi tečou slzy. Tečou a tečou. Uvědomím si, že jsem se mýlila... Mnohem horší je, když je mi tak strašně, že můžu jen sedět nebo ležet a nemůžu to skončit. Proč? Nemůžu se hýbat, chci jenom ležet a br...

Ptáš se mě, co jí bylo? Někdy snaha nestačí. Někdy nestačí nic, jakoby bylo všechno zbytečné. Vždycky se tolik snažila, aby byla dost dobrá, dobrá ve všem, co dělala, jenže z toho nikdy nemůže vzejít nic dobrého. Člověk nemůže být nejlepším sportovcem, matematikem ani úspěšným člověkem ve svém osobním životě. Proč? Zákon přírody. Víš co s ní bylo? Víš, co se jí honilo v hlavě? Ne. Nevíš vůbec nic a jak bys taky mohl, přeci o tom nechtěla mluvit. Byla to chyba. Kdyby začala o svých problémech mluvit dřív, nikdy by tohle všechno nezašlo tak daleko a nebo, co já vím... Nikdy jsem jí do hlavy neviděla, ať jsem se snažila sebevíc. Proč? Byla jiná než většina holek přesto naprosto průměrná. Vždycky chtěla být nejlepší, nakonec nebyla nic. Nestala se úspěšnou, nestala se tou krásnou dívkou, jak jí všichni říkali, že se stane, neměla děti, dokonce nikdy neměla domov. Ztratila všechno, co měla. Neměla s kým mluvit a pokud měla, nechtěla. Myšlenky ji to nedovovaly. Nechtěla mluvit o problémech,...

Kluzák. Procházky. Prstýnek. Houpání na dětské houpačce. Ležení v pergole. Věneček. Bazén. Ranní koláč. Žvejkačky. Předělávání pokoje. Kolo. Letáky. Pospíchání na kole. Plot. Štípání dřeva. Slzy na kopci. Čtečka. Skautskej tábor. Nakupování. Chaty. Zprávy na dobrou noc. Přespání. "A byl to Marek. Člověk, kterýho znám od malička mi našel tak úžasnou slečnu." Cigarety, necigarety... Papírky. Refresh. Ta noc... První pusa. Mluvení o hvězdách. Výkresy. Šachy. Piškvorky. Spacáky. Náramky. Louka po letákách. My.

Proč mě ovládá něco tak prostého jako je strach? Je to jenom hlas v hlavě. Jenom pocit. Jenom myšlenky. Nic podstatného, přesto udělám přesně to, co po mně chtějí. Radši budu brečet jako malá holka, než abych se vzchopila. Už dávno jsem si uvědomila, že na to nemám, že sama se nezvednu. Možná už se zvedat nechci. Napadlo vás někdy, co by se stalo, kdybyste se už zvednout nechtěli? Co by bylo pak? Nejspíš nic. Odešli byste, pár lidí by si na vás vzpomnělo, ale postupem času byste zmizeli v nikdy nekončícím seznamu jmen v krematoriu. Ale co. Už vám to bude jedno. Můžu si tisíckrát říkat, že něco řeknu. Řeknu, co mi vadí, jenže ne. Radši budu zticha jako vždycky. V tom je ten problém, ať se mě zeptá kdokoliv, co mi je, nikdy bych mu pravdu neřekla a tisíckrát radši budu lhát, než někomu vysvětlovat, co se vlastně v mojí hlavě děje. Tisíckrát radši ti budu lhát, tisíckrát řeknu, že se nic neděje a jsem v pohodě. Oba víme, že nejsem. No a? Stejně s tím ani z nás nic dělat nebude. Pořád se m...