jednaprastenazubarka

Bojím se o tebe víc než o sebe. Bojím se, že tě jednoho dne ztratím a budu na všechno sama. Už tady pro mě nebudeš, už tady nebude nikdo, kdo při mně bude stát, bude mě mít rád a bude mě poslouchat. Ta představa mě drtí, když si představím, že bys tady nebyl. Ty jsi totiž někdo, koho jsem schopna hodiny poslouchat. Hodiny a hodiny bych mohla poslouchat tvůj uklidňující hlas a ať už mi sděluje cokoliv, je to přesně ten hlas, který bych chtěla slyšet každý den. A tím se dostávám k tomu, že láska je především o naslouchání. Nejsem zrovna člověk, který by některé věci říkal narovinu a ty to víš. Pokaždé, když se se mě zeptáš, co se děje, jsem z toho nesvá, protože ve skutečnosti ti to ne pokaždé chci říct. Přesto vím, že o takových věcech je třeba mluvit a ty mě to učíš. Učíš mě, jak ti říkat všechno, protože není to zrovna věc mně přirozená. Ráda o sobě mluvím, ale většinou říkám jen věci, co chci a ty mě nutíš říkat všechno. Ač mi to často nevěříš, je to pro mě těžké. Těžší než se zdá, ...

Proč se na mě díváš jakobys mi už vůbec nevěřil? Jakobych byla jiný člověk? Ne, jsem to pořád já, jen teď o mně víš pravdu. Opravdu jsem to pořád já, ta holka, do které jsi se zamiloval. Chápu, že je to pro tebe těžké, ale pro mě je to ještě těžší. " Řekneš mi to... Jaká je ta poslední věc? " zeptám se. Ani se na mě nepodíváš. Všude se rozléhá ticho, tvé modré oči se plní strachem, přesto odpovíš tak klidným hlasem: " Já nemůžu, nemůžu. Nedokážu to. " V tu chvíli jakoby se mi zastavilo srdce. " Nedokážu to." ještě nakonec dodáš. Proč máš tak zmatené oči? Proč v nich máš tolik strachu? Vážně tě tolik ovlivnilo to, co jsem ti řekla? Nechtěla jsem, abys to věděl, přesto jsi mě donutil. Ne, donutil, není to správné slovo. Já ti chtěla dokázat, jak moc ti věřím, avšak očividně ty mně tolik nevěříš. Jemně mi stiskneš ruku. Podíváš se mi do očí, tentokrát nic neřekneš a já nemám, co říci tobě. Chvíli jen tak sedíme a mně se v hlavě honí tolik myšlenek. O tom, j...

Někdo říká, že může jen ležet a nic neslyšet, neposlouchat, ani nad ničím nepřemýšlet. Já to nedokážu. Pořád něco slyším a pořád musím něco poslouchat. Neustále se mi něco honí v hlavě a vím, že ty hlasy nikdy nepřestanou. V dlouhých chvílích vymýšlím a dotvářím své vlastní nápady, teorie. Ale co, mluvíme tady o hlasech v hlavě... Někdy se to zdá neuvěřitelné, ale jakobych slyšela šepot. Nesrozumitelné hlasy, jakoby mi chtěly něco říct, něco důležitého a já nevím co. S tím souvisí i moje lucidní sny. Pro pochopení, lucidní sny jsou takové, které člověk dokáže ovládat, je to sen, ve kterém víte, že jste, tudíž ho dokážete ovládat. V noci nespím prakticky vůbec, protože neustále své sny ovládám, vlastně až dneska jsem si uvědomila, že má první vzpomínka z dětství je lucidní sen. Už jako dvouletá holčička. Někteří lidé se snaží dosáhnout lucidních snů roky a poté když to dokáží, jsou spokojeni. Jenže, co když mám lucidní sny od dětství a chci se jich zbavit? O tom se nikde nepíše. Na inte...

Včera to byl přesně rok. Rok od mých posledních narozenin, jak nečekané... Kolik se toho během jednoho takového roku stalo, to je naprosto neuvěřitelné. Ještě před rokem jsem bydlela napůl v Jičíně, napůl v Turnově, o víkendech u táty, občas ve starém baráku, občas v novém. Není zrovna příjemné bydlet na čtyřech místech najednou, ale když je člověk šťastný, tak ho myšlenky na bydlení a dojíždění nějak přejdou.Takže své patnácté narozeniny jsem oslavila doma, tedy opravdu doma. S mamkou, jejím přítelem, bráchou a svým psem. Ještě teď si pamatuji, jak mě všechny ty spolužačky na mé narozeniny zklamaly, protože se na mě vykašlaly, ale co, nějak jsem to přešla. Jenže o necelý měsíc se stalo něco, co nikdo nečekal, něco, co mi změnilo život naruby. Doslova. Umřela mi maminka. 29 dní po mých narozeninách, zrovna když jsem byla na oddílovém soustředění v Pasekách nad Jizerou. Na ten den snad nikdy nezapomenu, nikdy. Byl to doopravdy ten nejhorší den v mém životě a už to tak nejpíš zůstane. Po...