The night.
"Můžeme jít k nám, u nás nikdo není." navrhla jsem s pocitem, že tohle nikdy nemůže vyjít. "Tak jdeme." řekl. Tuhle odpověď opravdu nečekala, ale obrátili jsme se a šli k nám. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale už bylo pozdě něco namítat. Došli jsme k nám a já jsem mu samozřejmě jako každému nabídla sodu s citronem. Neodmítl. Čtyři hodiny jsme leželi vedle sebe, smáli se, povídali si, řešili neřešitelné problémy. Při prvním pokusu o pusu jsem automaticky uhnula. Známe se čtyři hodiny, co by ode mě chtěl? Pusu. Co se může stát? Kdybych do něj nebyla tak čtyři roky platonicky zamilovaná, pravděpodobně bych znovu uhnula, ovšem moje vnitřní já mělo jasno. A tak se stalo. První pusa. Najednou jakoby všechno utichlo a celý svět se točil jen kolem nás. Jediné, co jsem byla schopna vnímat, bylo moje srdce. Chvílemi jsem měla strach, že ten tlukot musí slyšet všichni sousedi, možná že ho slyší až na konci světa, tak moc mi bušilo srdce. Usmála jsem se. Jak tohle skončí? Ruk...