jednaprastenazubarka

Říká se, že nic není černobílého, že svět není černobílý. Co když ano? Já jsem černobílá. Někdy víc černá než bílá, někdy víc bílá než černá, ale pořád černobílá. Často jsem jenom černá, nebo bílá. Když je mi dobře, jsem bílá, ale jak často? Moc často ne. Většinu času mi není dobře. Tolikrát jsem slyšela "Bude to lepší, já ti pomůžu..." a v té samé chvíli se ke mně otočil zády a odešel. Člověk by měl věřit, že mu bude lépe, že ano? Člověk by měl věřit v něco nadpřirozeného, aby jeho svět nebyl z bílých a černých čtverečků. Každý by měl mít něco, čemu bude věřit. Každý by se měl smát. Tím smát myslím upřímně smát. Každý by se měl alespoň jednou za čas cítit šťastný. Každý by měl mít fotku, na kterou když se koukne připomene mu šťastnou chvíli v jeho životě. Ta moje je už tři týdny schovaná v krabici a ta jeho fotka, no řekněme, že v tom lepším případě je někde nezmáno kde, v tom horším případě skončila jako všechny věci ode mě. Asi bych se nad tím měla povznést, říct si, že je...

A tak jsem si řekla... Zkusím to. Jednou. Co by se mi mohlo stát? Jenom to zkusím. A tak jsem to zkusila. Bylo mi líp, to bylo to nejhorší, bylo mi líp a já si nedokázala připustit, že to udělám znovu. Uběhl týden a já se opět cítila mizerně a nenapadlo mě nic lepšího, než to udělat znovu. Tenkrát jsem si řekla, že to bude naposledy. Nebylo. Druhý den mi bylo stejně a tak jsem šla a udělala to znovu. Po měsíci přišel pocit, že bych s tím měla přestat a tak jsem toho nechala. No vlastně jsem toho nechala tak na týden a musela jsem to udělat znovu. Pořád jsem se sama sebe ptala, proč to vlastně dělám. Nechtěla jsem si připustit, že se po tom cítím líp. Mnohem líp. Jako malou mě předtím tolikrát varovali. Slyšela jsem o tom nejmíň milionkrát ve škole, v televizi, od rodičů. Nikdy jsem nechápala, co na tom lidi vidí. A pak... Hned pochopila. Je to úleva, doopravdová úleva, i když jenom na chvíli, to na tom všichni vidí. Vidíte konečně svoje tělo dělat, co chcete. A tak to šlo dál a dál. Dn...

Jako by ses mi snažil něco říct, ale nakonec jen zakroutíš hlavou a položíš ji na polštář. Pevně mě chytneš za paži a pokusíš se mi znovu něco říct, jen zakroutím hlavou a ty mi potichu do ucha pošepáš "Ja ti nemůžu odporovat." Políbím tě, ale ty jsi duchem někde úplně jinde, jsi v jiném světě. Na čele se ti objeví malé kapičky potu. Po chvilce je všechno u konce. Nemůžu se na tebe vynadívat na to úžasné tělo, na to, jak nevinně se na mě díváš. Našla jsem někoho, kdo i když hřeší, je nevinný. Někoho, kdo i když pláče, v srdci je šťastný. Někoho, kdo na mě nekřičí, i když by měl a já bych si to zasloužila, někoho, kdo mě večer odnese z gauče do postele, abych nemusela vstávat. Někoho, kdo mě v noci obejme a do rána s ním budu spát v objetí. Našla jsem někoho, kdo se mnou sdílí všechnu radost a štěstí, protože bez něj by bylo poloviční. Někoho, kdo se mnou sdílí všechny problémy, stejně tak jako já s ním. On je někdo, kdo se na mě podívá a řekne, že všechno bude zase dobrý a zv...