jednaprastenazubarka

Jen tak sedíme. Po tváři mi už zase stékají slzy, přitom všichni kolem se baví, pijí pivo, tancují. Tisíce a tisíce lidí. Možná jsem jediná, kdo v tuhle chvíli tady na slavnostech pláče. Už se mi zase svět hroutí pod prstama. Nechápu, proč mám tak špatnou náladu. Pohladíš mě po tváři a já si uvědomím, že ve skutečnosti není nic, co by mi na tobě opravdu vadilo. Nic. Všichni říkají, že mi něco musí vadit, jenže nevadí a pokud ano, je tak pro mě tak nepodstatné... Miluju na tobě všechno, od hlavy až k patě. Všechny hlouposti, co jsme spolu prožili, všechny ty promluvený hodiny, proležený vedle sebe... Je toho tolik, co jsme spolu zažili, už jenom v tu chvíli, kdy jsme se potkali, jsme oba věděli, že budeme spolu. Jen mně to tak dlouho trvalo, než jsem ti dovolila být se mnou. Jsem vážně tolik ráda, že tě mám. Ach, ta naivita. Holčičí naivita. Nic netrvá věčně a přesně to mě děsí. Všechno to plánování, co spolu prožijeme, co uděláme, kam půjdeme... Co když se nic z toho nestane? Co když s...