jednaprastenazubarka

Všechno se zdálo být úžasné, přímo pohádkové, dokud jsem si nesundala růžové brýle z nosu. Svět najednou začal mít i jiné barvy než pouze růžovou. Najednou jsem si začala uvědomovat, že všechny hezké věci říkám a píšu jenom já. Začala jsem se ptát sama sebe: Kam tohle vlastně vede? Na co si hrajeme? Ano, jsme přátelé a ne, nikdy nebudeme nic víc, protože jsme se přeci dohodli, že budeme pouze přátelé. Chápu. Proč se něčím "víc" zatěžovat? Proč?! Proč se zajímat víc, než je nutné. Je to jenom moje každodenní rutina slovních spojení: Mám tě ráda. Jsi úžasnej. Nebo jenom hloupá otázka, jak se vlastně má. Proč se obtěžovat mi psát něco podobného? Skoro jakobych byla ztráta času. Začínám si tak připadat. Málem bych zapomněla - jsem přecitlivělá a všechno moc řeším. No jo, přecitlivělost sama, holt už taková jsem. Když si přečtu články, které jsem psala před rokem... Měla jsem deprese, měla jsem opravdu silné deprese, a přesto byly chvíle, které mě naplňovaly a bohužel jsem si to u...

Smutné, jak se může někdo smát člověku, který je nemocný a obvzlášť když ví, co s ním bylo a je, protože s ním strávil dost času. Chápu, proč se někomu jen tak nezasmát? Možná protože jsou věci, kterým by se nikdo smát neměl, a přesto se tací najdou. Upřímně řečeno je mi jich líto. Od chvíle, kdy jsem zjistila, že mi umřela máma se všechno změnilo. Musela jsem se začít starat nejen sama o sebe, ale i o ostatní. Musela jsem začít dělat všechny věci doma, co dělají normálně mámy, počínajíc vařením, praním, žehlením, uklízením a tak dále, a tak dále. Nepočítaje do toho školu a judo. Měla jsem (a občas) mám všeho po krk. Za poslední dva roky jsem toho prožila víc, než většina lidí za celý život... Během prvního půl roku jsem potkala někoho, kdo mi byl ochoten se vším pomoct a hlavně mi pomohl vyznat se v sobě. Ty chvíle byly nezapomenutelné. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mě ten stereotyp nezačal nudit, a tak jsem ho doslova a do písmene vyměnila za někoho jiného. Až později mi došlo,...

Kdo jsem? Jsem holka. Blondýna. Žiju v organizovaném chaosu. Mám ráda společnost, ale nesnáším lidi. Nebo možná naopak. Miluju šedou. Bojím se tmy, ale před světlem utíkám. Jsem pořád unavená. Chci spát, ale nechci usnout. Jsem unavená ze sebe, přemýšlení, čekání na zázrak a pomoc. Neustále čekám, až někdo zazvoní na dveře, aby mě překvapil. Utápím se ve vzpomínkách. Žiju v představách a snech. Jsem průměrná. Jsem až bolestivě průměrná. Bojuju s časem. Utíkám sama před sebou. Neexistuje falešnější úsměv než ten můj. Moje tělo miluje jídlo, avšak můj mozek ho odmítá. Bolest je moje všední náplň života. Bojím se výšek, mostů, tmy. Můj největší strach je ze samoty a zklamání. Kreslím nesmysly. Nesnáším svoje tělo. Taky nemám ráda zrcadla, protože ten člověk, na kterého se dívám, nejsem já. Nikdy mi nikdo nepomůže, vždycky ve všem zůstanu sama. Neustále si kladu otázky: Proč lidé, kteří tady chtějí být tady být nemůžou a lidé, kteří chtějí odejít, můžou? Jsem nerozhodně rozhodná, nebo rozh...

Uběhla jsem svých osm kilometrů na běžícím páse jako obvykle, jenže než jsem se stačila rozkoukat, už jsem měla skoro sto padesát sedlehů za sebou a mohla jsem jít domů. Místo toho jsem se válela na zelené podložce a marně se snažila nadechnout. Během chvíle už jsem byla v šatně a snažila se co nejrychleji obléknout, protože byly za dvě minuty tři hodiny a já měla být ve čtyři před gymplem, což jsem se dozvěděla tak před minutou. Co nejrychleji to moje nohy zvládly, jsem došla-doběhla domů, dala si sprchu a vyfénovala si vlasy. Přišlo mi to jako hra, kterou jsem měla splnit v určitém čase. Stalo se tak, i když jsem přišla se tříminutovým zpožděním. Bylo to pro mě překvapení, kam jsme měli jet. Seděli jsme v autě a poslouchali retro písničky. Nikdy jsem si nepřišla tak přirozená a tak spokojená. Mluvili jsme a mluvili a já se konečně cítila uvolněně, i když jsem pořád neměla páru, kam vlastně jedeme. Projížděli jsme spoustou vesnic, o kterých jsem v životě neslyšela, což možná nebylo až...

Točí se mi hlava, ale aspoň už mi není zima. Kdo by to byl řekl, když celý večer piju rum. Okolo mě je směsice všech možných hlasů, všelijakých rozhovorů, hádek, smíchu... Všechno se to mísí v jedno. Je to jeden hluk, který mi přijde naprosto úžasný. Tolik hlasů a přitom to všechno zní jednolitě. Už nemám sílu mu vysvětlovat, že my dva spolu nejspíš nikdy nebudeme, protože já potřebuju někoho, kdo bude alespoň z části přemýšlet jako já. To on ani zdaleka není. Jak mu mám vysvětlit, že tentokrát už žádný slib neporuším? Slíbila jsem to nejen jemu, ale i sobě. Nechci zase někoho zklamat a už vůbec nechci zklamat sebe. Copak je tak těžké to pochopit? Že aspoň jednou ten blbej slib chci dodržet? Znovu mi začne vysvětlovat, že chyba je ve mně, že se stejně zamiluju. Už to nechci poslouchat, proto se bezeslova zvednu a odejdu. Aniž bych si ho nějak uvědomovala, dojdu na záchod, a tam ze sebe všechno vyzvrátím. Cítím se hůř a hůř. Sednu si v koupelně na zem a se zavřenými oči přemítám, co se ...