jednaprastenazubarka

Každý potřebuje čas od času podpořit. Každý chce čas od času slyšet jak je úžasný, skvělý, krásný a milý, jsou tady tací, kteří to chtějí slyšet pořád, nebo ti, co téměř vůbec. To však nemění nic na tom, že každý z nás potřebuje někoho, kdo by ho alespoň za něco pochválil, nebo mu zalichotil. Třeba mně nikdy nikdo moc neříkal, že jsem hezká, milá... Všichni to berou jako samozřejmost, že si najdu čas, že budu vždycky tam a tam. Všichni berou jako samozřejmost, že všem pomůžu a oni mi to nemusí oplatit. Jenže si pak říkám, že lidé, co se snaží někomu pomoci a jsou něčí oporou v těžkých chvílích, tak by mu to ten dotyčný mohl oplatit. Ale takhle to v dnešním světě nechodí, že? Když se tak zamyslím, kdo mi naposledy upřímně řekl, že mi to sluší, že se mi něco vážně povedlo, že je rád, že se mnou mohl být...? Už to nějaký ten pátek byl, až do včerejšího dne. Po opravdu iritujícím obdobím, jsem potkala někoho, kdo mi bez problémů řekl do očí, že mi to sluší! Jasně... Většina lidí tohle slýc...

Každý rok na letním soustředění od juda běháme železného judistu, což v překladu pro neznalé znamená dlouhý běh na čas, házení míčku na cíl a při běhu sbírání písmen, z kterých nakonec musíme složit slovo. Letos to bylo však úplně jinak... Na těle mě chladí ledový vítr, i s těmi plavkami jako bych si připadala nahá. Pár lidí sleduje mé roztřesené tělo. "10 vteřin" ozve se hlas. V hlavě se mi zpustí hodiny. Devět, osm, sedm, šest... "Tři, dva, jedna, teď!" řekne s klidným hlasem trenér. Skočím do té ledové vody. Není co uspěchat, nejlepší čas v plavání máš vždycky, nemusíš plavat tak rychle, budeš akorát vysílená. Než si uvědomím, že přemýšlím nad tím, že zpomalím, už lezu ven z bazénu a obouvám si boty. Rozběhnu se a ještě po cestě popadnu tričko, nechci se plazit v písku víc než polonahá. Prvních 800 metrů běžím v pohodě, sprintem doběhnu k lanu, bez přírazu vylezu nahoru. Jaktože se mi povedlo lézt bez přírazu? duní mi v hlavě. Rozběhnu se přes cestu k pneumatic...