jednaprastenazubarka

Zastavím před budovou, kde měla čekat a uvidím jí - její opálené tělo sedící na betonové desce se sluchátky. V tu chvíli mi dojde, že něco není v pořádku, má zavřené oči a na tváři mokrý pramínek. Ve stejnou chvíli, kdy se na ní podívám, otevře oči, po tváři jí stečen mohutný proud slz. Pohlédne na mne jakoby tohle byla naše poslední chvíle, přesto se z jejího výrazu nedá vyčíst nic dalšího. Její modré oči mají jinou barvu než normálně, jsou studánkově modré, takové, jaké jsem u ní ještě nikdy neviděl. Když otevřela oči, něco se ve mně zlomilo. Jakoby všechna dobrá nálada byla pryč a já jí chtěl pomoct, jenže nevím jak... Sedím na betonové desce a poslouchám písničky. Po tváři už mi nějakou chvíli stékají slzy. Zase tolik rozuteklé myšlenky... Nechápu, proč se mi nic nedaří, proč na mě pořád někdo křičí, proč mi tolik chybí někdo, kdo by mi měl být lhostejný, nebo aspoň tolik jako já jemu... Chtěla bych problémy jako ostatní, chtěla bych se zase smát, chtěla bych, aby se někdo zajímal,...

Chtěla, aby mohla být šťasná jako ty. Chtěla mít jistotu, že o tebe nikdy nepřijde. Chtěla něžnost. Chtěla někoho se smyslem pro pochopení. Chtěla spát, ale měla hlavu plnou nepochopení. Chtěla zapomenout. Chtěla si s tebou promluvit, ale bála se, že bys jí nepochopil. Chtěla někoho, kdo jí řekne všechno. Chtěla umět milovat. Chtěla, abys jí dokázal, že to, co říkáš, je pravda. Chtěla být pro někoho krásná. Chtěla být pro někoho všechno. Chtěla být milována, ne nenáviděna. Chtěla být pro někoho vyjímečná, jenže byla obyčejná. Chtěla být šťastná, vlastně to bylo jediné, po čem toužila, proto to bylo poslední rozhodnutí. "Jednou bude zase dobře." pomyslela si. Poslední slané slzy, poslední odraz, poslední let chladným vzduchem, poslední pád do studené vody, poslední pohled na slunce a do tvé tváře na jeden jediný nádech. Poslední vzpomínka na starý život.

Ještě nechci otevřít oči. Cítím tvá bříška prstů na svém hrudníku, jak pomalu přejíždí tam a zpět. Tam a zpět. Pomalu otevřu svá slepená víčka a podívám se do tvých modrých očí. Zatímco tvé studánkově modré oči jsou pořád stejné, já mám v létě duhovky zesvětlené od sluníčka a v noci nebo v zimě zbarvené tou nejtmavší modrou, která je jen u očí možná. Škoda, že se mé oči nikdy ani zdaleka nevyrovnají kráse těch tvých. Škoda, že nikdo nikdy nebude milovat moje oči tak, jako já ty tvoje. Věnuješ mi krásný úsměv a druhou rukou mě lehce chytneš za bradu a pohladíš po tváři. Zvláštní, kolikrát jsme vedle sebe usnuli... A přitom jakoby to nikdy nebylo doopravdy. Vždycky jsi mě vzbudil dřív, než sen skončil, dřív, než jsem si stačila užít , že jsem vedle tebe mohla usnout. Chtěla bych vedle tebe usínat každý den, protože na tomhle světě neexistuje nic, co by bylo krásnější, nic, co bych si v tuhle chvíli přála víc, než zastavit čas a dívat se do tvých studánkově modrých očí. Tvé horké prsty mi...

Pomalu otevřu zalepené oči slzami. Sedíc na tvém klíně se mi v hlavě honí tisíce myšlenek. Myšlenek o nás, o tom co bývalo kdysi, o tom, co už nikdy nebude jako dřív. Nic už nebude jako dřív, všechno to, co bych v tuhle chvíli chtěla je, abys mě tiše obejmul, nic neříkal jen mi setřel horké slzy z mých bledých tváří. Vím, že to, co občas dělám nedává nikomu kromě mě smysl. Mrzí mě, že už mě nikdo neposlouchá a vím, že si za to můžu sama. Jsem jenom obyčejná holka bez žádných schopností a nadáním. Nejsem ničím výjimečná. Nejsem pro nikoho výjimečná, jsem jen jedna z davu, kterou nikdo nepochopí. Možná, že mě nikdo nechápe, protože neposlouchá, proto nemůže vědět, co se mi honí hlavou... Dřív jsem to říkala mámě a kamarádům, teď nemám ani jedno. Lidi, které jsem považovala za své přátele se otočili a odešli za někým, kdo je bezstarostný a bez všech těch problémů, co se neustále točí kolem mě. Hodně lidí si myslí, jak mají život plný problémů a nářků, pak potkají mě a raději odejdou, prot...