jednaprastenazubarka

Chytnul jsi mě za ruku a posadil na sebe. Nevím, proč jsme se zastavili zrovna tady. Posadíš si mě na svůj klín. Ani jeden z nás neví, co bude dál, ale jedno víme - my dva si vystačíme sami. Chytneš mé bílé svatební šaty a přimáčkneš mě k sobě. Je z tebe cítit teplo a vůně potu smíšená s těžkým letním vzduchem. Kolem se rozsvítí světla reflektorů projíždějícího auta a já konečně vidím tvé nádherné modré oči upírající zrak na mě. Jsem vážně ráda, že jsem tě poznala, jsem vážně ráda, že jsem tam chodila se koukat, jak bruslí někdo jiný a jen díky tomu jsem tě poznala. Díky své upřímnosti a smutku... Přitiskneš si mě ještě blíž a lehce mi pošeptáš do ucha "Jsi pro mě všechno." Jakoby mi ty čtyři slova zůstaly v hlavě navždycky... Je až k neuvěření, kolik lidí se muselo ke mně otočit zády, kolik lidí mě nenávidí za moje chyby a díky tomu všemu jsem tě poznala. Nikdy ti ani nebudu moct říct, co pro mě v tuhle chvíli znamenáš. Kdyby na tomhle světě existovalo slovo, kterým bych mo...

Nechápu význam tvých slov. Poslední dobou nechápu význam slov, možná protože neslyším ty slova, která bych slyšet chtěla, neslyším je od lidí, od kterých bych chtěla. Usmívám se, ale je to doopravdový smích? To nevím. Dost přemýšlení. Měla bych jít do školy, ale nechce se mi. Ty časy, kdy jsem chodila ráda do školy, jsou pryč. Ani vlastně nevím proč. Utrhnu odkvetlou pampelišku, zvednu ruku nad hlavu, zafouká vítr a malé chmýří padá k zemi. Několikrát za sebou roztočím své šaty... Líbí se mi, jak kolem mě padají ty malé bílé padáčky a jak se mé bílé šaty lehce točí, jak se celý svět okolo mě točí. Před pár měsíci jsem tady chodila s kamarádem, teď je to všechno pryč. Když ti napíšu, připadá mi, že bys raději šel zvracet, než se se mnou bavil, tedy psal. Nechápeš mě a já nevím proč. Nesnášíš mě, jenže bohužel to vím naprosto přesně, proč. Irelevatní. Vážně si myslíš, že jsi pro mě irelevatní? Všechno je ztracené. Ne všechno, ale většina, většina lidí mě již odsoudila. Renomé. Zatracený ...

Nevím proč, ale vždy mi připadala taková jemná. Takové křehké stvoření neschopné násilí. Pokaždé, když usnula, jsem se na ní díval a obdivoval její světloučké vlasy sotva dopadající na její maličký hrudník. Nikdy nebudu schopen jí říct pravdu o nás. O tom, že jsem s ní jenom abych mohl usnout, protože z jistého důvodu, který neznám, mě vždycky dokáže utišit a já poté usnu i bez prášků. Jakoby z ní vyzařovalo štěstí, naděje a naprostá láska, kterou ovšem nikdy neměla k sobě. Abych pravdu řekl, nikdy jí pravdu neřeknu. Zlomil bych jí tím srdce. Přitom mě nemiluje, miluje lidi, kteří chápou její nálady. Pořád je to malé dítě, které je třeba v noci ochránit. Vždy mi přijde tolik křehká. Přál bych si, aby jednou došla klidu, aby byla tou nejšťastnejší osobou na téhle planetě, ikdyž... To už vlastně ona je. Ve dne je ten nejšťastnější člověk. Nebere zlo jako zlo, ale jako čistou pravdu. Někdy bych chtěl být jako ona - natolik beztarostný a veselý. Jen je škoda, že člověk jako ona není schope...