#part_2

Chytnul jsi mě za ruku a posadil na sebe. Nevím, proč jsme se zastavili zrovna tady. Posadíš si mě na svůj klín. Ani jeden z nás neví, co bude dál, ale jedno víme - my dva si vystačíme sami. Chytneš mé bílé svatební šaty a přimáčkneš mě k sobě. Je z tebe cítit teplo a vůně potu smíšená s těžkým letním vzduchem. Kolem se rozsvítí světla reflektorů projíždějícího auta a já konečně vidím tvé nádherné modré oči upírající zrak na mě. Jsem vážně ráda, že jsem tě poznala, jsem vážně ráda, že jsem tam chodila se koukat, jak bruslí někdo jiný a jen díky tomu jsem tě poznala. Díky své upřímnosti a smutku... Přitiskneš si mě ještě blíž a lehce mi pošeptáš do ucha "Jsi pro mě všechno." Jakoby mi ty čtyři slova zůstaly v hlavě navždycky...
Je až k neuvěření, kolik lidí se muselo ke mně otočit zády, kolik lidí mě nenávidí za moje chyby a díky tomu všemu jsem tě poznala. Nikdy ti ani nebudu moct říct, co pro mě v tuhle chvíli znamenáš. Kdyby na tomhle světě existovalo slovo, kterým bych mohla vyjádřit, jak moc děkuju a lituju toho, co jsem udělala a díky čemu jsem tě potkala. Kolikrát jsem mohla utéct od reality jen díky tobě, kolikrát jsem se mohla nenuceně smát díky tobě, kolik jsme toho spolu zažili. Připadá mi, jakobych tě znala celý život, přitom se známe jen pár měsíců. Pomohl jsi mi, jako nikdo před tebou.
Pohladíš mě po ruce a já se musím usmát, ikdyž nejspíš můj úsměv v té tmě neuvidíš.
"Dneska ti to slušelo, vypadala jsi jako princezna." pošeptá mi.
"Děkuju." zašeptám téměř neslyšně.
Přitiskneš své jemné rty k mým a políbíš mě.
Kdyby šla tahle chvíle zastavit, tak to udělám, protože všechno co chci mám právě teď u sebe. Všechno - do jediného písmene.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hranice

A tak jsem si řekla... Zkusím to. Jednou. Co by se mi mohlo stát? Jenom to zkusím. A tak jsem to zkusila. Bylo mi líp, to bylo to nejhorší, bylo mi líp a já si nedokázala připustit, že to udělám znovu. Uběhl týden a já se opět cítila mizerně a nenapadlo mě nic lepšího, než to udělat znovu. Tenkrát jsem si řekla, že to bude naposledy. Nebylo. Druhý den mi bylo stejně a tak jsem šla a udělala to znovu. Po měsíci přišel pocit, že bych s tím měla přestat a tak jsem toho nechala. No vlastně jsem toho nechala tak na týden a musela jsem to udělat znovu. Pořád jsem se sama sebe ptala, proč to vlastně dělám. Nechtěla jsem si připustit, že se po tom cítím líp. Mnohem líp. Jako malou mě předtím tolikrát varovali. Slyšela jsem o tom nejmíň milionkrát ve škole, v televizi, od rodičů. Nikdy jsem nechápala, co na tom lidi vidí. A pak... Hned pochopila. Je to úleva, doopravdová úleva, i když jenom na chvíli, to na tom všichni vidí. Vidíte konečně svoje tělo dělat, co chcete. A tak to šlo dál a dál. Dn...
Další informace

Pills.

Smutné, jak se může někdo smát člověku, který je nemocný a obvzlášť když ví, co s ním bylo a je, protože s ním strávil dost času. Chápu, proč se někomu jen tak nezasmát? Možná protože jsou věci, kterým by se nikdo smát neměl, a přesto se tací najdou. Upřímně řečeno je mi jich líto. Od chvíle, kdy jsem zjistila, že mi umřela máma se všechno změnilo. Musela jsem se začít starat nejen sama o sebe, ale i o ostatní. Musela jsem začít dělat všechny věci doma, co dělají normálně mámy, počínajíc vařením, praním, žehlením, uklízením a tak dále, a tak dále. Nepočítaje do toho školu a judo. Měla jsem (a občas) mám všeho po krk. Za poslední dva roky jsem toho prožila víc, než většina lidí za celý život... Během prvního půl roku jsem potkala někoho, kdo mi byl ochoten se vším pomoct a hlavně mi pomohl vyznat se v sobě. Ty chvíle byly nezapomenutelné. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mě ten stereotyp nezačal nudit, a tak jsem ho doslova a do písmene vyměnila za někoho jiného. Až později mi došlo,...
Další informace

Realidad

Jsem dětinská. Naivní. Sebestředná. Zlá. Nesoustředěná. Žiju mimo realitu. Nemám ráda svoje tělo. Dělám věci, o kterých by se nikdo neměl dozvědět. Mám noční můry. Mám záchvaty breku. Jsem unavená, když ráno vstanu, když jdu do školy, když jsem ve škole, když jdu ze školy, když jsem doma a když jdu spát. Jsem unavená pořád. Mám klaustrofobii. Nemám strach z výšek, ale z pádu. Mám strach z davu. Ze sebe. Ze samoty. Mám strach ze tmy, ale nechci být na světle. Miluju psaní. V lidech si čtu jako v knížkách. Jsou dny, kdy se modlím, abych nemusela vstát a podívat se na sebe do zrcadla a znovu si řekla ne vážně, tohle nemá cenu. Nesnáším zrcadla. Fotky. Nudný knížky. Pocit nicoty a samoty. Brečeli jste někdy kvůli tomu, jací jste, jen proto co jste za člověka, aniž byste udělali něco špatného? Já milionkrát. Kreslím nesmysly. Miluju šedou. Miluju matiku, protože v ní všechno dává smysl a opovrhuju lidmi, kteří to nechápou. Miluju, když mi někdo češe vlasy. Neodpovídám na otázky: Co se děje?...
Další informace