jednaprastenazubarka

Zase jsem se cítíla sama, zrovna jsem ukončila hovor a odešla si lehnout na postel. Bylo vážně moc hezké, že mi zavolal, ale oba tak nějak tušíme, že po tom, co jsem mu udělala se, už k sobě nevrátíme. Slíbil mi, že to zkusíme znova, ale nějak tomu nedokážu uvěřit. Nedokážu tomu uvěřit, ale moje podvědomí stále doufá. Doufá a doufá. V co vlastně? Že bude všechno jako dřív? Kdybych mohla brečet, rozbrečela bych se, jenže to nejde... Celou včerejší noc jsem měla hlavu zabořenou v polštáři a brečela, přes den si mých zarudlých očí všímali ostatní, ale nikdo s tím nedokázal nic dělat. Zase jsem myslela na toho, komu jsem tolik ublížila. Neustále jsem přemýšlela nad tím, jestli si na mě taky někdy vzpomene, protože já na něj občas myslím. Vlastně ne občas, ale pořád. Poslední dobou jsem na něj myslela víc než občas. Chyběl mi. Chybí mi. Proč, ksakru? Byl dokonalej, ovšem já ne. Tolik jsem mu ublížila a to mě užírá už několik měsíců. Poslední dobou samozřejmě víc, protože mám víc času přemýš...

Strašně mě bolí hlava. Vlastně vůbec nechápu, jak jsem se tady ocitla. Psychiatrie. Neměla bych tady být. Neměla bych být na psychiatrii, měla bych být v pekle. Lidi, kteří se zabijí do nebe jít nemůžou... Co se mnou teď bude dál? Co bude až přijdu domů? Bude všechno jako dřív? Ne. Jak by mohlo? Pokusila jsem se zabít, nemůže být všechno jako dřív. Hlava se mi už zase točí, oči mě pálí od neustálého pláče, celé mé tělo se třese pod náporem včerejších léků. Je mi strašně. Fyzicky. Psychicky. Co je horší? Nevím. Existuje vůbec někdo, kdo dokáže pochopit, co mi je? Že nesnáším svoje tělo, svoje myšlenky a sebe? Trpěla jsem mentální anorexií, počítala jsem každou kalorii a pokud jsem toho snědla hodně, šla jsem to vyzvracet. Je sice hezké, že mi tady zapisují jídlo, co jsem přes den snědla, ale to že chodím zvracet nikdo neví... Zdravotní sestry to nikdy nezjistí. Dřiv jsem se řezala, nikdo nechápal, proč to dělám. Ve skutečnosti o tom věděl jenom jeden člověk, a ten to nepochopil, tak jse...

Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se stalo, kdybyste se pokusili zabít a ono by se to nepovedlo? Po chvíli už mi bylo jedno, kolik prášků jsem spolykala. Mohlo jich být tak okolo padesáti až šedesáti. Nevím. Zavřela jsem oči a cítila, jak se po celém těle začínám třást. Usnu a už se nikdy nevzbudím. Říkala jsem si. Po tváři mi stekly poslední slzy. Bude mi lépe. Odpusťte mi, prosím... Tma. Vzbudila jsem se mokrá, nejspíš se mi pod náporem léků uvolnil močový měchýř. Celý svět se okolo mě točil. Musím to říct tátovi, v tomhle stavu do školy jít nemůžu - proběhlo mi hlavou. Tma. Výpadek. Ležím v sanitce a mrznou mi nohy. Hlava se mi pořád točí. Nade mnou se sklání sestřička, ale já nejsem schopná rozeznat její tvář, celý svět kolem mě je rozmazaný, bolestivý. Vážně jsem pořád tady? Není tohle jenom další sen? Tma. Probudí mě pípání vedle hlavy. Přístroj, který mi měří tlak, tep a dech. Tlak osmdesát na padesát, tep šedesát úderů za minutu a patnáct nádechů za minutu. Znovu zavřu oči...