jednaprastenazubarka

Šest ráno. Otevřela jsem oči a vypnula budík. Ještě rozepsalá jsem se nasoukala do běžeckých kalhot, sportovní podprsenky a kalhotek, vytáhla jsem ze skříně náhodné tričko na cvičení, obula si adidas boost, pravděpodobně ty nejlepší boty na běhání, které jsem kdy měla a pomalu sešla do kuchyně. Šest hodin a sedm minut. Uvědomila jsem si, že mám žízeň a točí se mi hlava. Opřela jsem se o linku a chvíli se snažila zaostřit na zářivě žluté boty. Nešlo to. Už nebudu pít ten zatracenej alkohol. Voda z kohoutku se mi zdála jako nejrychleší a nejlepší možnost, jak žízeň zahnat, proto jsem se krátce nahnula nad kohoutek a pár doušků se napila. Šest hodin a deset minut. Nezbývalo mi nic jiného než vyjít ven. Hlava se mi začala motat už po několika metrech, očividně jsem si písničky pustila příliš nahlas. Během několika dalších kroků jsem se hudbu pokusila bezúspěšně ztlumit, a tak jsem to nechala být. Snažila jsem se užít si okolní přírodu, ovšem dnes jsem měla v hlavě více myšlenek než obvykl...

Ráno. Nezbývalo mi nic jiného než vstát z postele a jít vyvenčit moje malé psí miminko. Bosá jsem prošla trávou a usoudila, že mikina by byla lepší volba než tílko. Znovu jsem začala přemýšlet, proč se vlastně zahazuje s někým jako jsem já. Nějak jsem to nedokázala pochopit. Já. Takový naivní snílek. Já. Neustále přemýšlící nad tím, jestli má cenu tady zůstávat. Já. Proč zrovna já? Musela jsem usmát, protože jsem se cítila v rozpacích. Už je to tak dávno, kdy jsem naposledy přemýšlela, že by můj vztah s klukem byl i o něčem jiném než o sexu. Nikdy jsem nepatřila mezi holky, které byly schopny za týden vystřídat několik kluků, jelikož všechny moje vztahy s ostatními se pohybovaly přibližně okolo roku existence, považovala jsem to za celkem stabilní. Jenže posledních devět měsíců jsem se cítila více než osamělá. Chybělo mi si s někým povídat, ležet bezstarostně v posteli a jíst popcorn a zárověň nepřemýšlet, kolik jsem toho snědla. Už je to tak dávno, kdy jsem se naposledy cítila s někým...