Morning runs.

Šest ráno.

Otevřela jsem oči a vypnula budík.

Ještě rozepsalá jsem se nasoukala do běžeckých kalhot, sportovní podprsenky a kalhotek, vytáhla jsem ze skříně náhodné tričko na cvičení, obula si adidas boost, pravděpodobně ty nejlepší boty na běhání, které jsem kdy měla a pomalu sešla do kuchyně.

Šest hodin a sedm minut.

Uvědomila jsem si, že mám žízeň a točí se mi hlava. Opřela jsem se o linku a chvíli se snažila zaostřit na zářivě žluté boty. Nešlo to. Už nebudu pít ten zatracenej alkohol. Voda z kohoutku se mi zdála jako nejrychleší a nejlepší možnost, jak žízeň zahnat, proto jsem se krátce nahnula nad kohoutek a pár doušků se napila.

Šest hodin a deset minut.

Nezbývalo mi nic jiného než vyjít ven.

Hlava se mi začala motat už po několika metrech, očividně jsem si písničky pustila příliš nahlas. Během několika dalších kroků jsem se hudbu pokusila bezúspěšně ztlumit, a tak jsem to nechala být.

Snažila jsem se užít si okolní přírodu, ovšem dnes jsem měla v hlavě více myšlenek než obvykle. Snažila jsem se soustředit na běh, snažila jsem se soustředit abych správně dýchala, nešlo to. V hlavě už jsem měla znovu zmatek.

To co se včera stalo bylo skutečné, nebo jenom z dalších mých nekonečných snů?

Během několika dalších kroků mi došlo, že nic z toho se mi nezdálo. Skutečnost. Žádné dětinské představy.

Tři číslice.

3.

2.

1.

Mělo mi dojít, že stojí před mými dveřmi. Mělo mi dojít, že přijde. Mělo mi dojít, že to takhle dopadne.

Nedošlo.

Snažila jsem se přijít alespoň na jednu pozitivní věc, která by včerejší večer osvětlila.

Stejně by k tomu dříve či později došlo - jediný argument, který jsem byla schopná během dvou kilometrů vymyslet.

Doběhla jsem doprostřed kopce, kde jsem zpomalila do chůze.

Plíce nedokázaly rychlejší příjem vzduchu než se moje tělo dožadovalo, nohy se odmitaly pohybovat. Chvíli jsem vyčerpaně šla a snažila se na všechno zapomenout, dokud mi nedošlo, že stejně nemá smysl o tom dál přemýšlet.

Sebrala jsem poslední síly a rozběhla se. Dnes budu lepší než včera.

Došlo mi, že před světem neuteču.

Tolikrát jsem se o to snažila, a přitom seberychlejším během jsem světu ani problémům nikdy neutekla. Tak proč by to dneska mělo být jinak?

Chtěla bych říct, že se o to dnes nepokouším, ale už sama sobě lhát nechci. Třeba to zrovna dneska a pokud ne, tak v bližší době nebude den, kdybych nešla běhat s pocitem, žeto třeba vyjde a všemu uteču.