jednaprastenazubarka

"Qui dit proches te dis deuils car les problèmes ne viennent pas seul. Qui dit crise te dis monde dit famine dit tiers- monde. Qui dit fatigue dit réveille encore sourd de la veille, Alors on sort pour oublier tous les problèmes. Alors on danse…" Slova téhle písničky mi znějí celý den v hlavě. Stejně si je pustím znovu. Jakmile zmáčku tlačítko play, vím, co mě čeká. Stejně jako každý den. "Obě víme, že je to děláš pro sebe. Obě to víme." zní mi hlas v hlavě. Opět můj denní rituál. Dá se to vůbec považovat za rituál? Já nevím. Vlastně už vůbec nevím, co se to se mnou děje. Nadkloním se nad bílou záchodovu mísu. Vím, že musím, ale dnes nechci. Strčím si ruku do krku, přesně jako každý den se všechno opakuje. Nejdříve jenom pocit zvracení, jeden nádech nosem, prní natáhnutí na zvracení, druhý nádech, druhé natáhnutí... U čtvrtého ucítím chuť poloztráveného jídla ve svém hltanu, puse... Po tvářích mi tečou slzy. Vlastně ani nevím proč, je to tak pokaždé. V krku a puse...

Přijde mi, jakoby všichni milí lidé zmizeli. Kdo dnes za někým přijde a zeptá se ho, jak se má? Tím přijde myslím, že mu nenapíše, ale myslím tím verbální komunikaci. Jakoby všechna slušnost, všechen zájem o druhé v reálném životě zmizel. Mnohokrát jsem přišla do třídy, někoho se zeptala, jak se má a ten úsměv, který jsem mu vykouzlila na tváři s tím, že se o něj někdo zajímá... Hned mi to dokáže zlepšit den, protože vím, že jsem zlepšila den někomu dalšímu. Problém ovšem nastává ve chvíli, když mi dotyčný vysvětlí své problémy a pocity a už není o čem dál mluvit, protože koho by zajímalo, jak se mám já? Pomalu, ale jistě se ve mně střádají všechny problémy ostatních, což docelu chápu, protože každý má čas od času chuť říct někomu své problémy a pocity. A kdo si myslí, že já takovou chuť nemám, mýlí se. Nikdo se mě nezeptá, co bylo ve škole, jak se mám.Nikdo se neptá, jak se mám, pokud to není jenom zdvořilostní otázka, na kterou odpověď stejně slyšet nechce. Nikdo mě ne pochválí za z...

Ptal ses mě, co mě trápí. Jako by všechno z toho, co jsem ti řekla, bylo jen vzduch. Tak nepodstatné. Nezáleží ti na mně tak, jako ti záleželo dřív a vlastně ti ani nemám co vyčítat, vlastně bych ti ani neměla říkat, co mě trápí. Jenže nemůžu si pomoct. Nemám právo ti říkat, co bys měl a neměl dělat. Nemám na to právo, protože my dva už kromě společných vzpomínek nic společneho nemáme. Je mi to líto, ale je to tak. Ty balancuješ mezi dvěma holkama, kdežto já jsem myšlenkami někde úplně jinde. Ptal ses mě, jestli mi to opravdu za ten jeden den stojí. A víš co? Možná ano. Možná ne. Můj problém je, že jsem se rozhodla, ale nechci ti to říct. Vlastně tohle všechno byla jenom zkouška, zkouška mezi tebou a mnou. Kdykoliv můžeš říct, že jsem tě vyměnila a máš pravdu, a přitom ty jsi na tom podobně. Klidně všude říkej, že to není pravda, ale právě teď, ač si to přiznáš nebo ne, balancuješ mezi dvěma holkama. Stejně to nakonec skončí přesně tak, jak si myslím. Najdeš si za mě náhradu, abys zap...

Možná mi trvalo déle než tobě, než jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. Ztratila jsem někoho, na kom mi tolik záleží, proč? Protože jsem nebyla šťastná? Až teď si uvědomuji, jak moc sobecký čin to byl. Vlastně víc než sobecký. Bylo ode mě pošetilé myslet si, že tím všechno vyřeším, protože jediný rozdíl v tom všem je, že teď to nemám komu říct. Chtěla bych se opět probudit a těšit se na tebe, jako to bylo dřív. Chtěla bych se opět probudit a doufat, že když mi bude nejhůř, tak za mnou ráno přijdeš, políbíš mě a dodáš mi sílu na ten dlouhý den. Budu vědět, jaké to je vyjít ve čtyři hodiny ze školy a vidět tě tam stát. "Vždyť dneska jsme se vidět neměli?" zeptám se. Vím, že dnes jsi tu jenom proto, abys mi zvedl náladu, když víš, že se mi nedařilo. Stojíš tam přede mnou jen proto, abys mě viděl, i když máš být na docela jiném místě. Pohladíš mě po tváři a najednou jako by bylo všechno v pořádku. To je věc, kterou pro mě nikdo neudělal. Nikdy. Proč jsem ten pocit ztratila...