jednaprastenazubarka

Je pátek večer. Jako obvykle jsem přišla z tréninku, dala si sprchu, vyfénovala si vlasy a spořádala svůj před-tréninkem-připravený salát. Po večeři jsem si sedla před televizi a jako každý večer se protáhla, aby mě druhý den nebolely namožené svaly. Už bylo za tři minuty půl osmé a mně to samozřejmě nedalo, a tak jsem mu napsala, kde vězí, protože jsem se celý den nemohla zbavit pocitu, že to zruší nebo se něco pokazí. Za čtyřicet tři minut od chvíle, kdy jsem mu napsala, jsem vycházela z domu s nepochopitelně divným pocitem. Byla to směs nervozity, očekávání, štěstí. Musela jsem se sama sobě zasmát. Z čeho jsem vlastně nervózní? Co jsem očekávala? Proč ve mně noční procházky vzbuzovaly pocit štěstí? To nejsem schopná říct. Každopádně jsem se sama sobě musela zasmát. A tak jsem vyrazila na cestu s tupým úsměvem na tváři a sluchátky na uších. Vůbec jsem nevěděla, na jaké písničky mám vlastně náladu, ale tahle mi hrála celý večer v hlavě, tak jsem si ji pustila. "I adored you befor...

Dnešek je vážně zvláštní. Od rána jsem skoro s nikým nepromluvila, což by ovšem nebylo až tak zvláštní... Vlastně na jediné, na co se mě ptali bylo, co mi je. " Co ti je?" "Není mi dobře..." zněla pokaždé odpoveď. "Bolí tě hlava? Břicho?" Ano. Vlastně mě bolí břicho a hlava mě snad nikdy nebolela víc, ale to je to nejmenší. Je mi špatně psychicky. Moje spolubydlící Klaudie se mě pořád dokola ptala, jestli jsem na ni naštvaná, nebo jestli se to alespoň týká jí... Snažila jsem se jí říct, že kvůli ní to opravdu není, ale nevím, jestli mi z úst vyšla opravdu slova, nebo to znělo jako něco naprosto nesrozumitelného. Vážně netuším. " Týká se to někoho tady?" ptala se. Bezva, možná jsem přece jenom ze sebe dokázala vyloudit alespoň jedno slovo. Jak jsem jí ale měla odpoveď na tohle? Tyká se to někoho tady? No samozřejmě, že ano. Týká se to mě. Týká se to mých myšlenek. To je to doopravdy tak vážné, že musím brát léky? Léky? Vážně? Nepotřebuju léky. Pot...