jednaprastenazubarka

Vždycky jsem chtěla někoho, kdo by měl rád, kdo by byl pro mě schopný udělat cokoliv, dokázal mě překvapit a to je to nejdůležitější. Když jsme se potkali, poznávali jsme se a to napětí, to příjemné napětí, co mezi námi bylo... To bylo to úžasný. To, že jsme se poznávali, že jsem nevěděla, co jsi zač, co si o mně myslíš, co cheš... Jenže tohle všechno po nějaké době vymizí a já si říkám, jak je to úžasný, že se můžu k něčemu vracet, k někomu, koho miluju. Chci mít jistotu, že se jednoho dne vrátím domů a on tam na mě bude čekat s otevřenou náručí, ve které se cítím tolik v bezpečí, a s jeho typickou a tou nejsladší vůní, o které teď sním každý noc. Chci vědět, že pro tebe budu ta jediná, protože přesně to jsi i ty pro mě. Chci si být jistá, že mě podržíš, i když mi budou všichni házet klacky pod nohy a ze všeho nejvíc si přeju probouzet se vedle tebe. A i když všechno to hezký nazačátku vymizelo, pořád ten vztah má svoje kouzlo, i přes to všechno mě dokážeš překvapit. Když přijdeš, cít...

Jakmile autobus začne zpomalovat, zahlédnu, jak stojíš na zastávce, ostatně jako vždycky mě uchvátí ta tvá modrá očka. Na tomhle světě snad nejsou hezčí oči... Pomyslím si. Najednou mi dojde, že mě celou dobu vidíš, protože se na mě díváš tím krásným, přihlouplým úsměvem, podobným jako se právě teď směju já. Nesměle vystoupím z městského autobusu. Dikybohu, cesta autobusem je za mnou. S přihlouplým úsměvem na tváři za tebou dojdu a obejmu tě. V tomhle obětí už bych chtěla zůstat napořád, jenže to nejde. Oba to víme. Oba víme, že tohle všechno za pár hodin skončí. Zase ode mě budeš tak daleko! "Prosím ne..." špitnu. "Proč ne?!" opáčíš se. Jakoby mi něco říkalo, že pokud ti to nedovolím, vezmeš si to sám. Spletla jsem se snad, když jsem si myslela, že ty nejsi jeden z těch kluků, co by tohle nikdy holce neudělal? Hrála jsem si s tebou, přiznávám, jenže jsem si myslela, že to víš, že jsi pochopil, jaká je tohle naivní hra. Ale asi ne, a teď mi připadá, jakobych byla n...