jednaprastenazubarka

"Můžeme jít k nám, u nás nikdo není." navrhla jsem s pocitem, že tohle nikdy nemůže vyjít. "Tak jdeme." řekl. Tuhle odpověď opravdu nečekala, ale obrátili jsme se a šli k nám. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale už bylo pozdě něco namítat. Došli jsme k nám a já jsem mu samozřejmě jako každému nabídla sodu s citronem. Neodmítl. Čtyři hodiny jsme leželi vedle sebe, smáli se, povídali si, řešili neřešitelné problémy. Při prvním pokusu o pusu jsem automaticky uhnula. Známe se čtyři hodiny, co by ode mě chtěl? Pusu. Co se může stát? Kdybych do něj nebyla tak čtyři roky platonicky zamilovaná, pravděpodobně bych znovu uhnula, ovšem moje vnitřní já mělo jasno. A tak se stalo. První pusa. Najednou jakoby všechno utichlo a celý svět se točil jen kolem nás. Jediné, co jsem byla schopna vnímat, bylo moje srdce. Chvílemi jsem měla strach, že ten tlukot musí slyšet všichni sousedi, možná že ho slyší až na konci světa, tak moc mi bušilo srdce. Usmála jsem se. Jak tohle skončí? Ruk...

Diagnostická kritéria pro BN podle MKN-10 (F 50.2) A. Opakované epizody přejídání (nejméně dvakrát týdně po dobu 3 měsíců), při nichž je v krátkém čase konzumováno velké množství jídla. B. Neustálé zabývání se jídlem a silná, neodolatelná touha po jídle (žádostivost). C. Snaha potlačit "výkrmný" účinek jídla jedním nebo více z následujících způsobů: vyprovokované zvracení, zneužívání projímadel, střídavá období hladovění, užívání léků typu anorektik, tyreoidálních preparátů nebo diuretik; diabetici se mohou snažit vynechávat léčbu inzulinem. D. Pocit přílišné tloušťky spojený s neodbytnou obavou z tloustnutí (pacient usiluje o nižší než premorbidní a často přiměřenou hmotnost). Často (ne vždy) je v anamnéze epizoda anorexie nebo intenzivnějšího omezování se v jídle. Deprese byla zdokumentována v mnoha klinických případech. Některé studie ukazují, že depresivní stavy různých intenzit nastiňují rozvoj poruch příjmu potravy. Prevalence nemoci se u osob s těžkými depresemi pohybu...

Psychogenní přejídání - je charakteristické záchvaty přejídání. Rozdíl od prostého přejedení je v požití většího množství jídla během krátké doby (do 2 hodin) a hlavně v pocitu ztráty kontroly nad jídlem. Ze začátku přejídání může být chuť a složení jídla velmi příjemné, ale později se dostaví pocit znechucení a studu. Lidé, co propadají psychogennímu přejídání, jedí až 2x rychleji než běžná populace, mohou ukrást jídlo ostatním a jíst vyhozené zbytky. To co dělají, samy považují za ostudné a nechutné (Papežová, 2003, 17-18).

Vyšla jsem ven do deště, po tvářích mi stekl pot z tréninku. Ahoj Stavím se za Tebou 18. 7., budeš doma? Chvíli jsem přemýšlela, co odepsat. Vlastně nevím, co budu dělat, pravděpodobně budu mít trénink a pravděpodobně nebudu mít jen jeden. Co mě ovšem víc zaujalo - dělá, jako kdyby si všechno plánoval. Dělá jako kdyby někdy něco dělal. Něvěřím vlastním očím, že napsal datum, protože zrovna on je typ člověka, kterého datumy absolutně nezajímají. Jeho pojetí o čase je pro mě víc než nesmyslené a chaotické. Odpověděla jsem popravdě a čekala na další zprávu. Napadlo mě, že bych asi měla napsat nějakého smajlíka, protože vím, jak ho rozčiluje, když je nepíšu. Ovšem v tu samou chvíli mi došlo, že už se tímhle zabývat nemusím. Je mi to jedno. Je mi jedno, co ho rozčiluje, co mu vadí a už je upřímně jedno, co mu vadí na mně. Už se tím nemusím zabývat. Uvědomila jsem si, že jsem to zase jenom já, kdo bude řešit, co je na mě špatně a ne někdo jiný. Měl pravdu, my dva spolu nikdy nebudeme, už pro...

Šest ráno. Otevřela jsem oči a vypnula budík. Ještě rozepsalá jsem se nasoukala do běžeckých kalhot, sportovní podprsenky a kalhotek, vytáhla jsem ze skříně náhodné tričko na cvičení, obula si adidas boost, pravděpodobně ty nejlepší boty na běhání, které jsem kdy měla a pomalu sešla do kuchyně. Šest hodin a sedm minut. Uvědomila jsem si, že mám žízeň a točí se mi hlava. Opřela jsem se o linku a chvíli se snažila zaostřit na zářivě žluté boty. Nešlo to. Už nebudu pít ten zatracenej alkohol. Voda z kohoutku se mi zdála jako nejrychleší a nejlepší možnost, jak žízeň zahnat, proto jsem se krátce nahnula nad kohoutek a pár doušků se napila. Šest hodin a deset minut. Nezbývalo mi nic jiného než vyjít ven. Hlava se mi začala motat už po několika metrech, očividně jsem si písničky pustila příliš nahlas. Během několika dalších kroků jsem se hudbu pokusila bezúspěšně ztlumit, a tak jsem to nechala být. Snažila jsem se užít si okolní přírodu, ovšem dnes jsem měla v hlavě více myšlenek než obvykl...

Ráno. Nezbývalo mi nic jiného než vstát z postele a jít vyvenčit moje malé psí miminko. Bosá jsem prošla trávou a usoudila, že mikina by byla lepší volba než tílko. Znovu jsem začala přemýšlet, proč se vlastně zahazuje s někým jako jsem já. Nějak jsem to nedokázala pochopit. Já. Takový naivní snílek. Já. Neustále přemýšlící nad tím, jestli má cenu tady zůstávat. Já. Proč zrovna já? Musela jsem usmát, protože jsem se cítila v rozpacích. Už je to tak dávno, kdy jsem naposledy přemýšlela, že by můj vztah s klukem byl i o něčem jiném než o sexu. Nikdy jsem nepatřila mezi holky, které byly schopny za týden vystřídat několik kluků, jelikož všechny moje vztahy s ostatními se pohybovaly přibližně okolo roku existence, považovala jsem to za celkem stabilní. Jenže posledních devět měsíců jsem se cítila více než osamělá. Chybělo mi si s někým povídat, ležet bezstarostně v posteli a jíst popcorn a zárověň nepřemýšlet, kolik jsem toho snědla. Už je to tak dávno, kdy jsem se naposledy cítila s někým...