Recommendation.

Vyšla jsem ven do deště, po tvářích mi stekl pot z tréninku.

Ahoj

Stavím se za Tebou 18. 7., budeš doma?

Chvíli jsem přemýšlela, co odepsat. Vlastně nevím, co budu dělat, pravděpodobně budu mít trénink a pravděpodobně nebudu mít jen jeden. Co mě ovšem víc zaujalo - dělá, jako kdyby si všechno plánoval. Dělá jako kdyby někdy něco dělal. Něvěřím vlastním očím, že napsal datum, protože zrovna on je typ člověka, kterého datumy absolutně nezajímají. Jeho pojetí o čase je pro mě víc než nesmyslené a chaotické.

Odpověděla jsem popravdě a čekala na další zprávu.

Napadlo mě, že bych asi měla napsat nějakého smajlíka, protože vím, jak ho rozčiluje, když je nepíšu. Ovšem v tu samou chvíli mi došlo, že už se tímhle zabývat nemusím. Je mi to jedno. Je mi jedno, co ho rozčiluje, co mu vadí a už je upřímně jedno, co mu vadí na mně. Už se tím nemusím zabývat.

Uvědomila jsem si, že jsem to zase jenom já, kdo bude řešit, co je na mě špatně a ne někdo jiný.

Měl pravdu, my dva spolu nikdy nebudeme, už proto že přesahuju jeho chápání světa a lidských pocitů. Možná je to rozdílnou inteligencí, možná je to tím, čím jsem si prošla. Moje chápání světa je asi o dost jiné než u ostatních lidí, obvzlášť u něj. Narozdíl od něj se nepokládám za něčím vyjímečnou. (Narozdíl od něj jsem.)

A málem bych zapomněla - chovám se jako dítě.

Tak dlouho jsem čekala, že pochopí, proč tomu tak je.

Když se někdo v patnácti musí začít starat o sebe a o rodinu jako já, musí dělat všechny ty věci, co dělají normálně mámy jako je praní, žehlení, uklízení, vaření... Místo toho, abych chodila na diskotéky, experimentovala s drogama a pila alkohol, tak jsem doma uklízela nebo jezdila po soustředěních. Tudíž mi moc volného času na kamarády a diskotéky nezbylo.

Chtěla bych se omluvit za to, že se občas chovám jako dítě a chodím na animované pohádky do kina, ale nebudu to dělat. Za takovouhle věc se nikdy omlouvat nebudu. Nemůžu za to, co se stalo.

Pravděpodobně se mě v mých dvaceti budou ptát, jestli už mám občanku. Pravděpodoně nepřestanu procházet lepšími a horšími obdobími, kdy se mnou není kloudná řeč, protože se topím ve vzpomínkách a představách, z čehož mi není zrovna nejlíp.

Ale tohle je můj příběh.

Nechci a nebudu ho měnit jenom proto, že někomu se nelíbí, že trpím depresemi. A už vůbec se za to nebudu omlouvat.

Nechci být s lidmi, kteří to nedokážou pochopit, tolerovat a pomoct mi, což zjevně on ani jedno z toho nedokáže.

Chyba je vždy na obou stranách, to mě život naučil.

Takže mu 18. 7. (pokud to ovšem nezruší, jak bývá jeho zvykem) doporučím, aby si našel někoho hloupějšího než jsem já, protože ten mu těžko bude vysvětlovat, proč je nebe při západu slunce červené a on bude tentokrát ten chytřejší a tím pádem spokojenější.

Chápu, že to se mnou není vždycky lehké, ale můj problém tkví v přespřílišném přemýšlení, které jen tak nezmizí.

Moje doporučení je, aby si našel nějakou průměrnou holku, která bude hloupější něž on a bude spokojen.

A já se pokusím najít někoho, jehož empatie nebude na bodu mrazu.

Jako je ta jeho.