The night.

"Můžeme jít k nám, u nás nikdo není." navrhla jsem s pocitem, že tohle nikdy nemůže vyjít.
"Tak jdeme." řekl.
Tuhle odpověď opravdu nečekala, ale obrátili jsme se a šli k nám.
Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale už bylo pozdě něco namítat.
Došli jsme k nám a já jsem mu samozřejmě jako každému nabídla sodu s citronem. Neodmítl.
Čtyři hodiny jsme leželi vedle sebe, smáli se, povídali si, řešili neřešitelné problémy. Při prvním pokusu o pusu jsem automaticky uhnula. Známe se čtyři hodiny, co by ode mě chtěl?
Pusu.
Co se může stát?
Kdybych do něj nebyla tak čtyři roky platonicky zamilovaná, pravděpodobně bych znovu uhnula, ovšem moje vnitřní já mělo jasno.
A tak se stalo.
První pusa.
Najednou jakoby všechno utichlo a celý svět se točil jen kolem nás.
Jediné, co jsem byla schopna vnímat, bylo moje srdce. Chvílemi jsem měla strach, že ten tlukot musí slyšet všichni sousedi, možná že ho slyší až na konci světa, tak moc mi bušilo srdce.
Usmála jsem se. Jak tohle skončí?
Rukou jsem sjela níž a řekla si, že tentokrát stejnou chybu neudělám. Během chvíle poznal, že v provokaci jsem mnohem lepší, než očekával. Dlouho trvalo, než mě přiměl mu rozdělat pásek a rozepnout zip u kalhot.
Je tohle nejlepší nápad?Proběhlo mi hlavou. Na druhou stranu jsem neměla co ztratit.
Bylo pozdě. Půl jedné ráno. Všude byla tma. Jediné na čem záleželo, jsme byli my. Celý svět se točil kolem nás. Neexistoval jediný racionální důvod k tomu, proč bych měla dělat něco, co jsem jasně řekla, že nechci. Byl to vnitřní hlas, libido nebo podvědomí, co mě nutilo pokračovat. Bylo to cokoliv jen ne racionální myšlenky.
Najednou neexistoval jediný důvod proč přestat.
Když odcházel, kupodivu jsem se necítila provinile, cítila jsem se lépe než kdy předtím.
Jakmile jsem zavřela dveře, snažila jsem přemýšlet, jak moc bych se chtěla znovu zamilovat. Tolik bych chtěla, aby se opět někdo zamiloval do mě. Ale jak by mohl?
On se do mě nikdy nemůže zamilovat. Proč by to dělal, proč by se vůbec někdo chtěla zamilovat do holky jako já? Zničehonic mi opět došlo, že žiju v iluzi.
Už teď mi chybí.
Uvědomila jsem si, jak je pro mě těžké milovat někoho, dát mu všechno, říct mu svůj příběh, nechat ho poznat, jaká doopravdy jsem. Nechci, aby mi zase někdo ublížil, ale k němu mě to neskutečně táhlo.
Nevím proč.
Nedokážu to vysvětlit.
Bylo až moc pozdě snažit se přijít na důvod.
Okouzlil mě.
S tím pocitem jsem šla spát.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hranice

A tak jsem si řekla... Zkusím to. Jednou. Co by se mi mohlo stát? Jenom to zkusím. A tak jsem to zkusila. Bylo mi líp, to bylo to nejhorší, bylo mi líp a já si nedokázala připustit, že to udělám znovu. Uběhl týden a já se opět cítila mizerně a nenapadlo mě nic lepšího, než to udělat znovu. Tenkrát jsem si řekla, že to bude naposledy. Nebylo. Druhý den mi bylo stejně a tak jsem šla a udělala to znovu. Po měsíci přišel pocit, že bych s tím měla přestat a tak jsem toho nechala. No vlastně jsem toho nechala tak na týden a musela jsem to udělat znovu. Pořád jsem se sama sebe ptala, proč to vlastně dělám. Nechtěla jsem si připustit, že se po tom cítím líp. Mnohem líp. Jako malou mě předtím tolikrát varovali. Slyšela jsem o tom nejmíň milionkrát ve škole, v televizi, od rodičů. Nikdy jsem nechápala, co na tom lidi vidí. A pak... Hned pochopila. Je to úleva, doopravdová úleva, i když jenom na chvíli, to na tom všichni vidí. Vidíte konečně svoje tělo dělat, co chcete. A tak to šlo dál a dál. Dn...
Další informace

Pills.

Smutné, jak se může někdo smát člověku, který je nemocný a obvzlášť když ví, co s ním bylo a je, protože s ním strávil dost času. Chápu, proč se někomu jen tak nezasmát? Možná protože jsou věci, kterým by se nikdo smát neměl, a přesto se tací najdou. Upřímně řečeno je mi jich líto. Od chvíle, kdy jsem zjistila, že mi umřela máma se všechno změnilo. Musela jsem se začít starat nejen sama o sebe, ale i o ostatní. Musela jsem začít dělat všechny věci doma, co dělají normálně mámy, počínajíc vařením, praním, žehlením, uklízením a tak dále, a tak dále. Nepočítaje do toho školu a judo. Měla jsem (a občas) mám všeho po krk. Za poslední dva roky jsem toho prožila víc, než většina lidí za celý život... Během prvního půl roku jsem potkala někoho, kdo mi byl ochoten se vším pomoct a hlavně mi pomohl vyznat se v sobě. Ty chvíle byly nezapomenutelné. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mě ten stereotyp nezačal nudit, a tak jsem ho doslova a do písmene vyměnila za někoho jiného. Až později mi došlo,...
Další informace

Realidad

Jsem dětinská. Naivní. Sebestředná. Zlá. Nesoustředěná. Žiju mimo realitu. Nemám ráda svoje tělo. Dělám věci, o kterých by se nikdo neměl dozvědět. Mám noční můry. Mám záchvaty breku. Jsem unavená, když ráno vstanu, když jdu do školy, když jsem ve škole, když jdu ze školy, když jsem doma a když jdu spát. Jsem unavená pořád. Mám klaustrofobii. Nemám strach z výšek, ale z pádu. Mám strach z davu. Ze sebe. Ze samoty. Mám strach ze tmy, ale nechci být na světle. Miluju psaní. V lidech si čtu jako v knížkách. Jsou dny, kdy se modlím, abych nemusela vstát a podívat se na sebe do zrcadla a znovu si řekla ne vážně, tohle nemá cenu. Nesnáším zrcadla. Fotky. Nudný knížky. Pocit nicoty a samoty. Brečeli jste někdy kvůli tomu, jací jste, jen proto co jste za člověka, aniž byste udělali něco špatného? Já milionkrát. Kreslím nesmysly. Miluju šedou. Miluju matiku, protože v ní všechno dává smysl a opovrhuju lidmi, kteří to nechápou. Miluju, když mi někdo češe vlasy. Neodpovídám na otázky: Co se děje?...
Další informace