Nový začátek?

Ráno. Nezbývalo mi nic jiného než vstát z postele a jít vyvenčit moje malé psí miminko.

Bosá jsem prošla trávou a usoudila, že mikina by byla lepší volba než tílko.

Znovu jsem začala přemýšlet, proč se vlastně zahazuje s někým jako jsem já. Nějak jsem to nedokázala pochopit.

Já.

Takový naivní snílek.

Já.

Neustále přemýšlící nad tím, jestli má cenu tady zůstávat.

Já.

Proč zrovna já?

Musela jsem usmát, protože jsem se cítila v rozpacích. Už je to tak dávno, kdy jsem naposledy přemýšlela, že by můj vztah s klukem byl i o něčem jiném než o sexu. Nikdy jsem nepatřila mezi holky, které byly schopny za týden vystřídat několik kluků, jelikož všechny moje vztahy s ostatními se pohybovaly přibližně okolo roku existence, považovala jsem to za celkem stabilní.

Jenže posledních devět měsíců jsem se cítila více než osamělá.

Chybělo mi si s někým povídat, ležet bezstarostně v posteli a jíst popcorn a zárověň nepřemýšlet, kolik jsem toho snědla.

Už je to tak dávno, kdy jsem se naposledy cítila s někým tak dobře jako s ním.

Chtěla bych říci, že jsem z toho lehce zmatená. Nejsem. Jsem z toho hodně zmatená.

Otázka, která mě několik dní užírá je:

Co když se zamiluju?

Většina lidí by řekla, že je to normální proces zbližování dvou lidí nebo že se není čeho obávat nebo co já vím. Nikdy mě názory ostatních moc nezajímaly.

Pravda je taková, že bych potřebovala racionální vysvětlení, proč vůbec něco takového dělat. Proč se vůbec něčím tak primitivním jako jsou city zabývat?

Proč?

Můžu být sama. Poslední víceméně tři roky jsem.

Jsem spokojená?

To je to, co nevím. Jsem samostatná a sama se sebou si vystačím. Může mi být s někým líp? Jenže co když nebude? Co když to moje stavy jenom zhorší?

Co když do toho všeho znovu spadnu?

Bojím se, že znovu spadnu na dno propasti a tentokrát tam nadobro zůstanu. Chtěla bych se podívat do zrcadla a říct si, jak mi to dneska sluší, chtěla bych, aby mi to někdo někdy řekl. Chtěla bych sama sebe a svůj svět vidět alespoň trochu optimisticky. Nejde to. Bojím se, že to nepůjde nikdy.

Zůstanu se topit ve vlastních myšlenkách a představách.

Co by bylo kdyby...?

Zkusím to tentokrát překonat.

Zkusím se zamilovat a ať už to skončí pádem nebo vzestupem, nikdy nebude důvod, proč bych toho měla litovat.

Bosá dojdu k malé višni v rohu zahrady a jednu si utrhnu.

Nebudu tvrdit, že dnes se všechno změní a ani nebudu tvrdit, že to bude zítra. Možná za týden, možná za rok a nebo taky nikdy. Možná jednou dospěju v ženu, která bude schopná se rozhodnout aniž by si sepisovala myšlenky pod pseudonymem na internetu.

Každopádně do té doby zůstanu roztržitá.

Dětinská.

A osamělá.