"Něčí" život...!

Někdo se ráno vzbudí a jde do školy. Podle někoho může být škola hrozná, nudná a nevím, co ještě. Upřímně? Kdybyste v hlavě aspoň něco měli! Všichni si musejí stěžovat, jak mají hroznej život a to proto, že musí chodit do školy, přitom jediný, co jejich v životě je těžký je školní taška po cestě do školy! Všichni si stěžují, jak se musí učit, dělat domácí práce... Jak málo volného času jim zbývá. Bože! Copak mám teda sakra říkat já?!
Já si nestěžuju, měla jsem naprosto skvělej život, všichni to věděli, a pak přijde jedna rána, druhá, třětí a já si říkám, že už asi nepřijde den, kdy bude zase dobře. Zatím to tak vypadá.
Vždycky jsem přála, přeju a budu přát všem jen to nejlepší, ale tak proč někdo taky nemůže přát mně? Topím se ve všem, co dělám. Připadá mi jako by tenhle svět byl naprosto oničem. Depression is already back. Yeah, I know it. I'm lost inside. Za poslední dva měsíce jsem ztratila dva nejbližší lidi, které jsem kdy měla, nejlepší kamarádku, nejlepšího kamaráda a to ani nemluvím o klucích...
Nejsem připravená někomu opětovat lásku. Nechci někomu říkat, že ho miluju, když to nebude pravda. Nechci s nikým chodit za ručičku po městě. Nechci sáhodlouhý zprávy o tom jak dokonalá, nejchytřejší, nejkrásnější... Blablabla. Vím, že nejsem a nikdy nebudu, jsem průměrná holka...
Tenhle svět je o ničem. Všichni si stěžují, místo toho, aby něco dělali, aby tenhle už tak hořkej, zlej svět, plnej útrap, změnili. Asi je lepší si stěžovat než něco dělat, ale nezapomínejme, že slova nic neznamenají, to činy!
A abych nezapomněla, nejlepší jsou statůsky na facebooku - jak je něčí život hroznej, jak někdo tlustej...! To jako vážně? Když budete pořád žrát v Mc'Donaldu a KFC, tak jako chcete zhubnout? Radši si napište statůsek na facebooku. I kdybyste jich napsali milion, tak nezhubnete! Jenže, to byste museli vstát a přestat si stěžovat. Začít něco dělat. Moc práce, že? Ale takhle to v životě chodí. Asi vám to ještě nikdo nevysvětlil. Já nemám o životě, co říkat vzhledem k mému nízkému věku, ale i tak jsem prošla svým. A věřte nebo ne, to co já zažila za rok 2013 možná nezažije někdo za celý život, kdo sedí u facebooku.

Takže pište si všichni statusy na facebooku, žijte si v tomhle imaginárním světě, ale já mezi vás patřit nebudu.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hranice

A tak jsem si řekla... Zkusím to. Jednou. Co by se mi mohlo stát? Jenom to zkusím. A tak jsem to zkusila. Bylo mi líp, to bylo to nejhorší, bylo mi líp a já si nedokázala připustit, že to udělám znovu. Uběhl týden a já se opět cítila mizerně a nenapadlo mě nic lepšího, než to udělat znovu. Tenkrát jsem si řekla, že to bude naposledy. Nebylo. Druhý den mi bylo stejně a tak jsem šla a udělala to znovu. Po měsíci přišel pocit, že bych s tím měla přestat a tak jsem toho nechala. No vlastně jsem toho nechala tak na týden a musela jsem to udělat znovu. Pořád jsem se sama sebe ptala, proč to vlastně dělám. Nechtěla jsem si připustit, že se po tom cítím líp. Mnohem líp. Jako malou mě předtím tolikrát varovali. Slyšela jsem o tom nejmíň milionkrát ve škole, v televizi, od rodičů. Nikdy jsem nechápala, co na tom lidi vidí. A pak... Hned pochopila. Je to úleva, doopravdová úleva, i když jenom na chvíli, to na tom všichni vidí. Vidíte konečně svoje tělo dělat, co chcete. A tak to šlo dál a dál. Dn...
Další informace

Pills.

Smutné, jak se může někdo smát člověku, který je nemocný a obvzlášť když ví, co s ním bylo a je, protože s ním strávil dost času. Chápu, proč se někomu jen tak nezasmát? Možná protože jsou věci, kterým by se nikdo smát neměl, a přesto se tací najdou. Upřímně řečeno je mi jich líto. Od chvíle, kdy jsem zjistila, že mi umřela máma se všechno změnilo. Musela jsem se začít starat nejen sama o sebe, ale i o ostatní. Musela jsem začít dělat všechny věci doma, co dělají normálně mámy, počínajíc vařením, praním, žehlením, uklízením a tak dále, a tak dále. Nepočítaje do toho školu a judo. Měla jsem (a občas) mám všeho po krk. Za poslední dva roky jsem toho prožila víc, než většina lidí za celý život... Během prvního půl roku jsem potkala někoho, kdo mi byl ochoten se vším pomoct a hlavně mi pomohl vyznat se v sobě. Ty chvíle byly nezapomenutelné. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mě ten stereotyp nezačal nudit, a tak jsem ho doslova a do písmene vyměnila za někoho jiného. Až později mi došlo,...
Další informace

Realidad

Jsem dětinská. Naivní. Sebestředná. Zlá. Nesoustředěná. Žiju mimo realitu. Nemám ráda svoje tělo. Dělám věci, o kterých by se nikdo neměl dozvědět. Mám noční můry. Mám záchvaty breku. Jsem unavená, když ráno vstanu, když jdu do školy, když jsem ve škole, když jdu ze školy, když jsem doma a když jdu spát. Jsem unavená pořád. Mám klaustrofobii. Nemám strach z výšek, ale z pádu. Mám strach z davu. Ze sebe. Ze samoty. Mám strach ze tmy, ale nechci být na světle. Miluju psaní. V lidech si čtu jako v knížkách. Jsou dny, kdy se modlím, abych nemusela vstát a podívat se na sebe do zrcadla a znovu si řekla ne vážně, tohle nemá cenu. Nesnáším zrcadla. Fotky. Nudný knížky. Pocit nicoty a samoty. Brečeli jste někdy kvůli tomu, jací jste, jen proto co jste za člověka, aniž byste udělali něco špatného? Já milionkrát. Kreslím nesmysly. Miluju šedou. Miluju matiku, protože v ní všechno dává smysl a opovrhuju lidmi, kteří to nechápou. Miluju, když mi někdo češe vlasy. Neodpovídám na otázky: Co se děje?...
Další informace