zklamání

Zklamala jsem tě?
Víš... Pokaždý, když jsem tě viděl, tak jsem byl rád, protože jsi vypadala, jak dobře se ti vede. Když mi došlo, že se nic nezlepšilo, tak jsem ti chtěl pomoct a bejt u tebe, když to máš těžký. Jenže jsem se dočkal vždycky toho, že bych měl jít. Takže... Pokaždý, když jsi mě poslala pryč.
Vždycky jsem si říkal. Přijdu a všechno bude jako dřív. Jenže nebylo.
Když si mi řekla, že vztah, co máš s nim, je lepší než náš před čtyřma měsícema
Když jsi mi lhala s tou cigaretou.
Když jsi mi řekla, že mi nechybí nic než sex.
Když jsi mi řekla, že jsem se na tebe vysral.
když jsem ti říkal, že za ruku můžeš držet jenom jednoho. Odpověď byla: Tu chybu už neudělám. U koho? U tebe.
Říkala jsi, že jsem si našel náhradu. Přitom to tak vůbec není.

Co vidíš?
Jak moc seš prolhaná. Jak nejdeš daleko pro nějakou lež. Prostě když se ti pravda nelíbí tak zalžeš a jdeš dál. I když sem byl s tebou a se všim se ti snažil pomoct našla sis kámoše kterej je prostě asi lepší. Že si svoje problémy z části děláš sama tím jaká seš. Tím co si udělala včera si mi ukázala jak ti jsem ukradenej :D Prostě tohle sem nečekal. Přijdeš tam i když víš co tim způsobíš.
Dál?
Včerejškem si pro mě skončila i jako fajn holka.
Dál? Dálmi to je jendo. Ať ti tohle zjišťuje někdo jinej. Někdo, koho teď zajímáš.
Nejlíp si to zjisti sama.
Čau.
Byl jsem tak slepej.

Co jsem?
Jsi děvka. Holka, která neví, co chce. Jsi prolhaná jako nikdo. Jsi svině, když děláš to, co děláš.
Stačííí?

Někdy si na mě vzpoměň...
Ne, radši zapomenu.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hranice

A tak jsem si řekla... Zkusím to. Jednou. Co by se mi mohlo stát? Jenom to zkusím. A tak jsem to zkusila. Bylo mi líp, to bylo to nejhorší, bylo mi líp a já si nedokázala připustit, že to udělám znovu. Uběhl týden a já se opět cítila mizerně a nenapadlo mě nic lepšího, než to udělat znovu. Tenkrát jsem si řekla, že to bude naposledy. Nebylo. Druhý den mi bylo stejně a tak jsem šla a udělala to znovu. Po měsíci přišel pocit, že bych s tím měla přestat a tak jsem toho nechala. No vlastně jsem toho nechala tak na týden a musela jsem to udělat znovu. Pořád jsem se sama sebe ptala, proč to vlastně dělám. Nechtěla jsem si připustit, že se po tom cítím líp. Mnohem líp. Jako malou mě předtím tolikrát varovali. Slyšela jsem o tom nejmíň milionkrát ve škole, v televizi, od rodičů. Nikdy jsem nechápala, co na tom lidi vidí. A pak... Hned pochopila. Je to úleva, doopravdová úleva, i když jenom na chvíli, to na tom všichni vidí. Vidíte konečně svoje tělo dělat, co chcete. A tak to šlo dál a dál. Dn...
Další informace

Pills.

Smutné, jak se může někdo smát člověku, který je nemocný a obvzlášť když ví, co s ním bylo a je, protože s ním strávil dost času. Chápu, proč se někomu jen tak nezasmát? Možná protože jsou věci, kterým by se nikdo smát neměl, a přesto se tací najdou. Upřímně řečeno je mi jich líto. Od chvíle, kdy jsem zjistila, že mi umřela máma se všechno změnilo. Musela jsem se začít starat nejen sama o sebe, ale i o ostatní. Musela jsem začít dělat všechny věci doma, co dělají normálně mámy, počínajíc vařením, praním, žehlením, uklízením a tak dále, a tak dále. Nepočítaje do toho školu a judo. Měla jsem (a občas) mám všeho po krk. Za poslední dva roky jsem toho prožila víc, než většina lidí za celý život... Během prvního půl roku jsem potkala někoho, kdo mi byl ochoten se vším pomoct a hlavně mi pomohl vyznat se v sobě. Ty chvíle byly nezapomenutelné. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mě ten stereotyp nezačal nudit, a tak jsem ho doslova a do písmene vyměnila za někoho jiného. Až později mi došlo,...
Další informace

Realidad

Jsem dětinská. Naivní. Sebestředná. Zlá. Nesoustředěná. Žiju mimo realitu. Nemám ráda svoje tělo. Dělám věci, o kterých by se nikdo neměl dozvědět. Mám noční můry. Mám záchvaty breku. Jsem unavená, když ráno vstanu, když jdu do školy, když jsem ve škole, když jdu ze školy, když jsem doma a když jdu spát. Jsem unavená pořád. Mám klaustrofobii. Nemám strach z výšek, ale z pádu. Mám strach z davu. Ze sebe. Ze samoty. Mám strach ze tmy, ale nechci být na světle. Miluju psaní. V lidech si čtu jako v knížkách. Jsou dny, kdy se modlím, abych nemusela vstát a podívat se na sebe do zrcadla a znovu si řekla ne vážně, tohle nemá cenu. Nesnáším zrcadla. Fotky. Nudný knížky. Pocit nicoty a samoty. Brečeli jste někdy kvůli tomu, jací jste, jen proto co jste za člověka, aniž byste udělali něco špatného? Já milionkrát. Kreslím nesmysly. Miluju šedou. Miluju matiku, protože v ní všechno dává smysl a opovrhuju lidmi, kteří to nechápou. Miluju, když mi někdo češe vlasy. Neodpovídám na otázky: Co se děje?...
Další informace