Štěstí, neštěstí.

Sezení doma a čekání na zázrak, že by každodenní náplň mého života?
Štěstí?
Když jsem doma sama a přijede za mnou. Když jsem doma sama a přijede mě rozveselit.
Přesně to ve mně vzbuzuje štěstí.
Ale...
Jak dlouho zůstane?
Hodinu, maximálně dvě.
Chtěla bych s ním strávit dlouhé hodiny, ne počítat minuty, kdy mi řekne, že jede domů. Nechci odpočítávat minuty, kdy budu doma zase sama. Většinou to bývalo tak, že ode mě nikdo odejít nechtěl a snažil se zdržet, jak nejdéle to jen šlo. Najednou přišla změna.
Netrávíme spolu hodiny jako jsem trávila se všemi ostatními. Skoro se nebavíme a málokdy spolu voláme.
Dobře mně položená otázka byla, jestli jsem s tím spokojená.Nevěděla jsem, co říct. Nikdy jsem nic podobného nezažila, vždycky se se mnou ten dotyčný snažil trávit čas, snažil se, abych byla šťastná, snažil se mě podpořit a pomoct mi.
Ale teď?
Jsem na všechno zase sama.
Zase.
Moje nejlepší kamarádka má kluka, se kterým tráví veškerý svůj volný čas a já se jí nedivím. Můj dobrý kamarád by neudělal ani krok navíc, aby mi udělal radost, což chápu, protože proč by to dělal? Proč by to dělal pro někoho jako jsem já?
A zbytek?
Moje rodina se skládá z dvou osob mužského pohlaví, které vídám sice každý den, ale zrovna moc toho s nimi neprobírám a zbytek rodiny vidím párkrát do roka. Pro většinu lidí okolo jsem jen někdo, kdo jim vždy pošle sešity, když si písknou.
S kým trávím svůj volný čas?
Sama.
Nikdo za mnou nepřijde, aby mě potěšil, ani se mnou nikdo nechce někam jít. Což o to, i kdyby někdo chtěl, mě by pravděpodobně stejně nepustili z domu. Jsem holt uzavřená ve svém vlastním světě.
Tak moc bych byla ráda, kdyby za mnou někdo přijel se zmrzlinou a koukali jsme na film, nejde o to, kdo by to byl, ale aspoň pocit, že nejsem na tomhle světě sama, protože jediný, kdo mi napíše jsou moji spolužáci, kteří věčně něco nemají.
Jsem z toho všeho unavená. Chtěla bych taky jednou slyšet, že nejsem ve všem špatná a že mě má někdo rád, protože od té doby, co mi umřela máma, už mi tohle nikdo neříká.
Místo toho doma brečím nad rozlitým mlékem.
Nevím, co dělat.
Už dlouho jsem pro někoho nebyla ta jediná. Vždycky je někdo lepší.
Kéžbych to dokázala změnit.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hranice

A tak jsem si řekla... Zkusím to. Jednou. Co by se mi mohlo stát? Jenom to zkusím. A tak jsem to zkusila. Bylo mi líp, to bylo to nejhorší, bylo mi líp a já si nedokázala připustit, že to udělám znovu. Uběhl týden a já se opět cítila mizerně a nenapadlo mě nic lepšího, než to udělat znovu. Tenkrát jsem si řekla, že to bude naposledy. Nebylo. Druhý den mi bylo stejně a tak jsem šla a udělala to znovu. Po měsíci přišel pocit, že bych s tím měla přestat a tak jsem toho nechala. No vlastně jsem toho nechala tak na týden a musela jsem to udělat znovu. Pořád jsem se sama sebe ptala, proč to vlastně dělám. Nechtěla jsem si připustit, že se po tom cítím líp. Mnohem líp. Jako malou mě předtím tolikrát varovali. Slyšela jsem o tom nejmíň milionkrát ve škole, v televizi, od rodičů. Nikdy jsem nechápala, co na tom lidi vidí. A pak... Hned pochopila. Je to úleva, doopravdová úleva, i když jenom na chvíli, to na tom všichni vidí. Vidíte konečně svoje tělo dělat, co chcete. A tak to šlo dál a dál. Dn...
Další informace

Pills.

Smutné, jak se může někdo smát člověku, který je nemocný a obvzlášť když ví, co s ním bylo a je, protože s ním strávil dost času. Chápu, proč se někomu jen tak nezasmát? Možná protože jsou věci, kterým by se nikdo smát neměl, a přesto se tací najdou. Upřímně řečeno je mi jich líto. Od chvíle, kdy jsem zjistila, že mi umřela máma se všechno změnilo. Musela jsem se začít starat nejen sama o sebe, ale i o ostatní. Musela jsem začít dělat všechny věci doma, co dělají normálně mámy, počínajíc vařením, praním, žehlením, uklízením a tak dále, a tak dále. Nepočítaje do toho školu a judo. Měla jsem (a občas) mám všeho po krk. Za poslední dva roky jsem toho prožila víc, než většina lidí za celý život... Během prvního půl roku jsem potkala někoho, kdo mi byl ochoten se vším pomoct a hlavně mi pomohl vyznat se v sobě. Ty chvíle byly nezapomenutelné. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mě ten stereotyp nezačal nudit, a tak jsem ho doslova a do písmene vyměnila za někoho jiného. Až později mi došlo,...
Další informace

Realidad

Jsem dětinská. Naivní. Sebestředná. Zlá. Nesoustředěná. Žiju mimo realitu. Nemám ráda svoje tělo. Dělám věci, o kterých by se nikdo neměl dozvědět. Mám noční můry. Mám záchvaty breku. Jsem unavená, když ráno vstanu, když jdu do školy, když jsem ve škole, když jdu ze školy, když jsem doma a když jdu spát. Jsem unavená pořád. Mám klaustrofobii. Nemám strach z výšek, ale z pádu. Mám strach z davu. Ze sebe. Ze samoty. Mám strach ze tmy, ale nechci být na světle. Miluju psaní. V lidech si čtu jako v knížkách. Jsou dny, kdy se modlím, abych nemusela vstát a podívat se na sebe do zrcadla a znovu si řekla ne vážně, tohle nemá cenu. Nesnáším zrcadla. Fotky. Nudný knížky. Pocit nicoty a samoty. Brečeli jste někdy kvůli tomu, jací jste, jen proto co jste za člověka, aniž byste udělali něco špatného? Já milionkrát. Kreslím nesmysly. Miluju šedou. Miluju matiku, protože v ní všechno dává smysl a opovrhuju lidmi, kteří to nechápou. Miluju, když mi někdo češe vlasy. Neodpovídám na otázky: Co se děje?...
Další informace